aneb

Slam poetry v televizi

Francouzský básník píšící pod pseudonymem Jehan Rictus prý v dobách, kdy ještě Montmartre neokupovali turisté, občas vylezl v hospodě na stůl a recitoval svoje básně dělníkům. Že ho z toho stolu nesrazili a nedostal flaškou přes hlavu, nebyl zázrak, Rictus dokázal lidem promlouvat z duše obracel se na ně jazykem, jakým běžně hovořili. Takhle třeba nadával na zimu:

Jo hovno, zima pitomá je tady zas
a zas de vo to, kerak vobrůst shora dolu.
Toceví, ty co držej ucho vod kastrolu,
hasejí se to na jih – tam je lepčí čas.

V téhle básni, kterou kdysi výborně přeložil Radovan Krátký, obžalovává z pohledu nejchudších Pařížanů pokrytce, kteří „žvaní“ o pomoci chudým, zatímco chudí nemají co do úst. Bohatí si zatančí na dobročinném plese, novináři o tom napíšou za „tři šestáky od řádky“, malíři ty chudáky novátorsky namalují a dokonce i sám Victor Hugo udělá se svými Bídníky díru do světa. Žádný z nich ale nechce jít „v hladu napřed příkladem“ a nemá zdání, jaká ta bída opravdu je. Báseň je svižná, vtipná a drsná a Rictus v ní nešetří ani sebe:

A dyž vám říkám to svý mudrování,
je v tom i kapku podfuku a kulení.
Vono to chudejch věčný litování
vynáší víc než celý básnění.

Teprve tím, že se básník takhle přizná, může se zbavit pózy a stát se autentickým...

Část této Rictusovy básně jsem si vybral jako inspiraci k televiznímu rozhovoru s představiteli žánru zvaného slam poetry. Ve studiu se mnou seděli lidé, kteří i dnes předstupují před publikum a recitují mu své verše – dívka, která si říká Bio Masha (původ jejího jména nehledejte u Čechova, ale ve slově biomasa, její vystupování má prý připomínat neklidnou vroucí hmotu), a dva z několika nejznámějších představitelů české scény slam poetry, Bohdan Bláhovec a Pavel Klusák.

Slam poetry není obyčejná veřejná recitace, jak ji pamětníci znají z různých soutěží (jen tak namátkou Soutěž tvořivosti mládeže). Slam poetry znamená splynutí člověka se slovem. Nejdůležitější je být skutečný, pravdivý, autentický.

Často jde o čirou improvizaci, i když můžete přednášet i předem napsaný text; situace, kdy to děláte, je vždycky neopakovatelná. Člověk si stoupne na pódium před publikum a začne mluvit, aniž předem ví, kam ho jeho řeč dovede. Chytá se různých asociací, slovních hříček, lidé ho provokují, povzbuzují a někdy i oceňují hlasitými komentáři. Bohdan Bláhovec, jeden z prvních, kdo u nás takhle začal vystupovat, je nekompromisní improvizátor. Ač je občanským povoláním filmový dokumentarista, nemá rád záznamy, natáčení a jakékoli dokumentování slam poetry.

Byl jsem zvědav, co udělá, až ho vyzveme, aby tentokrát „zarecitoval“ v odlidštěném prostředí televizních kamer, bez publika, v kulisách, které působí všemožně, jen ne autenticky. Skoro jako bych tam pozval Jehana Rictuse a řekl mu: „Vylez, Jehane, na komentátorský pult a promluv o chudobě!“

Bohdan Bláhovec nezaváhal. Postavil se před kamery a spustil: „Čété teče! Čété teče a já v ní!“ Ve dvou minutách předvedl něco podobného jako Jehan Rictus v závěru té básně. A v tom přiznání nebyl žádný podfuk ani kulení.



(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)