aneb

Rozkoš bez rizika

Motto:
Kdo do třiceti neskládal protestsongy, nemá srdce. A kdo je skládá po třicítce, nemá rozum.
(Winston Churchill)

Probudil jsem se. Zdálo se, že venku skončila vlídná slunná zima a nastaly inverze a mlhy. Z polospánku se vynořilo čtyřverší, a tak jsem vstal, abych si je zapsal, než to zapomenu:

Na nebi slídí satelit
Krávy se nechtěj otelit
Leckdo má v hlavě bakelit
A tak nám zase vládne lid...

Slibný začátek nějakého protestsongu, řekl jsem si a šel si raději dát sprchu. Psát protestsongy, to je v mém věku riziko, i když ne takové jako kdysi, kdy se kvůli nim člověk mohl ocitnout v emigraci nebo ve vězení.

S termínem protestsong jsem se poprvé setkal, když do Československa přijel americký folkový zpěvák Pete Seeger. Na slavné desce, kterou vydala naše státem kontrolovaná firma Supraphon, je zachován nesmrtelný okamžik. Když Seeger zpíval na koncertě v Ostravě song o začouzeném Pittsburgu plném oceláren, v refrénu nečekaně změnil text a vstoupil do československé reality. Nahradil totiž Pittsburg minimálně stejně zakouřenou Ostravou, a tak do narvaného sálu najednou navzdory ostraze vnikl opravdový život a lidé řvali nadšením...

Pak jsem potkal Karla Kryla a obdivoval jeho českou variantu protestsongů plných hořkosti: „Ne, nejsme na kolenou – ryjeme držkou v zemi...“ Psal je už před příchodem „bratrských“ vojsk a bylo to burcující, odvážné a skvělé. Hlásal to, co jiní neuměli nebo se to báli tak otevřeně vyslovit.

Za normalizace jsem měl rád Hutku, Třešňáka a Mertu. Dokázali přesně pojmenovávat stav věcí a duší a jinde než na scénách klubů a divadýlek se to tenkrát veřejně nesmělo. Před „sametovým“ listopadem bylo psaní protestongů potřebným, ale nepohodlným zaměstnáním – Kryl, Hutka, Třešňák a další skončili v exilu, Merta, Nohavica, Dědeček a jiní sice přežívali doma, ale zase takové terno to nebylo, někdo byl zakázán, jiný přitlačen StB, vždyť to znáte...

Pak přišla změna režimu, exulanti se vrátili, euforii devadesátých let zvolna vystřídalo vystřízlivění a reálný kapitalismus. Protestsongy vznikají dál, námětů k nespokojenosti se světem máme vždycky všichni dost, stačí se podívat na zprávy nebo vyjít mezi lidi. A je známá věc, že když si člověk zahartusí, trochu se mu uleví. Jenomže teď máme svobodu, zpívat si dneska můžete, o čem chcete, a nikdo vás za to nebude pronásledovat, spíš naopak – hezky souzníte s naší českou pivní nespokojeností a můžete to dotáhnout až třeba na nějakého toho Slavíka. Budete vystupovat na jevišti a sdělovat lidem, že je tu blbá nálada. Není to nic těžkého, oni to dávno vědí a je to rozkoš bez rizika...

Jenomže slušný písničkář kvůli tomuhle na Václaváku klíčema nechřestil.
Nikdy nešel s davem. Ono je totiž těžší zpívat o tom, že jsme na tom sice mizerně, ale nezblázníme se z toho a ještě pořád je tu naděje...

Namazal jsem si rohlík, napil se kávy a přišlo černé zvíře a otřelo se mi o nohu. A pak jsem to dopsal. Teď to vypadá takhle a klidně tomu můžeme říkat protestsong:

Na nebi slídí satelit
Krávy se nechtěj otelit
Leckdo má v hlavě bakelit
A tak nám zase vládne lid...
Asi bych se měl zastřelit
Jenomže já lpím na životě
Jako to kotě!