aneb

Tolik poezie v dnešním světě

Čas od času si člověk musí uklidit v knihovně. Jak známo, knihovny v našich bytech žijí svým vlastním životem, mění se, aniž si toho člověk hned všimne, neboť věci žijí v jiném čase a jiným rytmem než on. Kdo má ostatně čas věnovat se svým knihám denně? Sem tam se zkrátka něco odloží, přidá či přenese; někdo vrátí vypůjčenou knihu, jenže není čas vrátit ji na původní místo, a tak ji zatím dáte kamkoli, kde je na polici ještě nějaké místo...

Kdyby si člověk dal tu práci a pořizoval pravidelně snímky své knihovny, snad by se ten pohyb papírových předmětů dal nějak rozklíčovat, ale kde na to vzít čas, když ho máte málo i na čtení?

A tak se nakonec stane, že se člověk v jednu chvíli zastaví a diví se, že v jeho knihovně není nic na svém místě. Dokonce se mu zdá, že tam najednou jsou knihy, které v životě neviděl, a je schopen vážně se zabývat domněnkou, že svazky v jeho policích se nějakým tajemným způsobem samy rozmnožují...

Teď se mi to stalo s poezií. Chtěl jsem do regálů vyhrazených básním uložit tisícistránkovou bichli s celoživotním písňovým dílem Vladimíra Merty, kterou vydalo nakladatelství Galén, ale zjistil jsem, že se tam už nevejde. V té chvíli se na mě navíc celkem zákonitě zřítila hromada básnických sbírek všeho druhu, které už přestalo bavit jen tak se tam válet a chtěly zpátky na „své" místo.

Pochopitelně jsem to vyhodnotil jako vzpouru předmětů, ne-li přímo vyhlášení boje kdo s koho, ale nakonec jsem se docela rád vzdal a strávil celý den čtením, i když jsem měl původně v plánu něco úplně jiného. Když se totiž člověk začne tou kupou knih prohrabovat, najednou se mu vybavuje, jakou cestou k němu každá z nich připutovala. Některé dostal, dokonce si vzpomíná, od koho a kdy to bylo, některé si sice koupil sám, jenže pak nějak zapomněl, že si je chtěl určitě přečíst...

Jakmile se ovšem začte, přestane ho veškerý ten binec okolo zajímat, a protože má prostě poezii rád, je jako vždy uchvácen tím množstvím nápadů, hříček a metafor, nekonečnou představivostí a schopností dívat se na věci jinak, hledat nové způsoby a možnosti, jak vyjádřit své pocity, jak se vypořádat s tíží světa a stíny vlastního nitra, jak celý ohromný vesmír spoutat do slov, jak se vyzuřit nebo se propsat ke štěstí. A žasne i nad tím, že noví a noví básníci nadšeně a bez zábran, jako by se tak dělo poprvé, vhazují polínka svých slov do ohně, aby neuhasl - a on pořád plápolá...

Původně jsem chtěl pokračovat výčtem básníků, které mám rád, ale najednou se mi zdá pošetilé vůbec někoho jmenovat. S obdivem otvírám všechny jejich knihy a listuji zralými díly nezpochybnitelné kvality i neobratnými pokusy nebo samizdaty určenými pár přátelům a známým.

Tolik poezie ve světě, jehož význam občas zpochybňujeme přívlastkem dnešní - není to krása? Jen mít trochu času se zastavit, trochu se srovnat a trochu si v sobě uklidit...