aneb

Všichni jsou tady

Za těch dvacet let, kdy jezdím na Island, jsem tam hovořil s lidmi nejrůznějších profesí, s básníkem i s pilotem, sedlákem i etnografem, dokonce i s prezidentkou, ovšem nejblíže jsem asi poznal práci řidičů autobusů. Provázím tam totiž turisty, a tak při cestách po ostrově trávím nejvíce času právě ve společnosti řidiče. Myslím, že za ta léta jich mohlo být tak třicet, ale dodnes si snad každého z nich vybavím v paměti, neboť tak pestrou směsici povah a temperamentů lze jen těžko zapomenout.

Tak třeba třeba Gunnar. Když ho to popadlo, chytil volant obrovitého autobusu jednou rukou, do druhé sevřel můj průvodcovský mikrofon a začal zpívat Strangers in the night… skoro tak podmanivě jako Frank Sinatra. Finnbogi zase dlouhým monologem o korupci na Islandu, která podle oficiálních statistik téměř neexistovala, předpověděl bankovní krizi rok předtím, než vypukla. Dodnes si pamatuji, jak jsem na něj užasle zíral a nevěřil. Finnbogi se kromě sezonního šoférování zabýval chovem islandských koní a jeho dvanáctiletého syna tenkrát zrovna přijali do žákovského výběru fotbalistů Manchester United.

Árni, bývalý policajt, uběhl každý večer poté, co zaparkoval a uklidil autobus, asi tak půlmaraton. Za volantem by nikdy nepřekročil rychlost a neudělal přestupek. Kdyby náš autobus napadly dravé chaluhy velké, všechny by nás bez problémů ubránil.

Egill, s nímž jsem jezdil loni na jaře, by nás asi také snadno ochránil před čímkoli, kdyby se mu chtělo. Měřil asi sto devadesát centimetrů a stejnou míru měl i kolem pasu. Tři dny se mnou skoro nepromluvil, ale když jsem mu pak u svačiny řekl, že si myslím, že jsme dobrej tým, slitoval se nade mnou a odvázal se. „Počkal bys na mě na letišti a vzal mě pak zpátky do Reykjavíku?“ zeptal jsem se ho totiž, přestože jsme oba věděli, že to má v náplni práce. „V žádném případě!“ zabručel – a pak se svému skvělému vtipu dlouho hlasitě chechtal…

„Siggi,“ oslovila moje kolegyně Soňa dalšího našeho řidiče, když do sebe od rána nalil asi sedmou lahev coca-coly, „piješ ty taky někdy něco jiného než colu?“ – „No jasně,“ utřel ji, „někdy si dám pepsi...“

Jen jediný ze všech islandských řidičů, které jsem kdy potkal, neuměl anglicky. Jmenoval se jako já – Jón. Celý den jsem mu mlčky kreslil obrázky, aby věděl, kde vysadíme turisty, kudy půjdou a kde na ně pak bude autobus čekat, a k tomu jsem psal časy. Pokaždé, když jsme odněkud odjížděli a já pronesl jedinou užitečnou islandskou větu, kterou umím (Allir komnir) a jež znamená něco jako „Všichni jsou tady“, ji s ulehčením, šťastně a velice hlasitě zopakoval. Vzápětí se zase pohroužil do své osamělosti uprostřed čtyřicítky českých turistů. Přesto jsme se nakonec loučili velmi dojatě a oba jsme měli pocit, že jsme si toho stihli tolik sdělit...

Nejradši jsem měl Jense. Ve volných chvilkách mě učil pronášet islandské kletby a pak předstíral, že autobus nenastartuje, dokud je nevyslovím. Když jsem zapomněl nabíječku na mobil v hotelu, zařídil, že mi druhý den zásluhou několika řidičů autobusů přicestovala křížem krážem přes půlku Islandu.

A pak tu byli Erlendur, Thórir, Stéfan, Ragnar a další, pro něž také platilo, že islandští řidiči autobusů si nikdy nezkracují směnu nebo trasu, naopak – spíše vás zavezou pěkný kus cesty od hlavní silnice jen proto, aby vám ukázali svůj rodný dům, nějakou krásnou vyhlídku nebo utajený vodopád. Jsou sebevědomí, zábavní, vstřícní, laskaví, sečtělí, ovšem hlavně umějí v těch leckdy hodně náročných podmínkách skvěle řídit. A tak si na těch cestách občas říkám, že jestli je na této planetě někdo na svém místě, tak jsou to právě oni.