aneb

Busta Karla Kryla v budově parlamentu...

Těžko tomu uvěřit, ale už je to přes dvacet let, co zemřel Karel Kryl. Původně jsem napsal: „co nás opustil…“, jenže on nás neopustil, zůstaly tu po něm písničky, básně, vzpomínky i otázky.

Ve svých textech byl obhájcem slabých a ponižovaných, jeho hrdinové nevítězili v bitvách, ale umírali v nich. Soucit a patos v písničce o nevidomé dívce, kterou bychom měli nechat žít v klidu, střídaly nelítostné charakteristiky nejen „politiků“ a lidí „u moci“, jak se často (zvláště dnes) zjednodušuje, ale i celé společnosti: „…na klopě placku jak psí známku, znak příslušnosti k davu…“

Do mého srdce se Karel Kryl nesmazatelně vryl prvního července 1968 u rybníka Řeka na Vysočině, když za hluboké noci recitoval Villona a zpíval svou Píseň neznámého vojína: „Co mi to říkáte?“ vmetl v ní neznámý vojín do tváře papalášům u hrobu, „že bych šel zas? Rád? Odpověď čekáte: Nasrat, jo, nasrat!“ Bylo mi tenkrát šestnáct, bard mi to zpíval ze dvou metrů přímo do tváře, to se nedá zapomenout.

Totéž mě napadlo i ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že jiní papaláši se rozhodli umístit bustu Karla Kryla do budovy parlamentu.
Ještě se mi ta vzdorovitá myšlenka ani nestačila uvelebit v hlavě a na internetu už jsem se mohl dočíst, že Krylův fanklub proti tomu sepsal petici, kterou podepsalo třináct set lidí.

Na Facebooku kdosi vyjádřil názor, že toho, kdo do parlamentní budovy bustu instaloval, by měli „hnát svinským krokem“ (nenapsal odkud ani kam), případně mu „usekat ruce i hlavu“. Méně radikální pisatel sdělil, že tu jde o „státní výsměch Karlu Krylovi“, a další citoval Jana Wericha: „Češi mají ve zvyku udělat z každýho, kdo trochu přečnívá, gypsovou hlavu...“

Klub přátel Karla Kryla vydal prohlášení, že tohle by zpěvák rozhodně nechtěl, a jen hudební kritik Jiří Černý, který se ke Krylovi veřejně hlásil v dobách, kdy tím riskoval kriminál, se nebál ani tentokrát a napsal, že je sporné tvrdit, co by si Kryl přál, a dodal: „On si nemyslel o každém politikovi, že je gauner, a politika že je svinstvo.“

A tak jsem si po čase pustil Krylovo album Bratříčku, zavírej vrátka (které mimochodem produkoval Jiří Černý) a čím déle jsem o věci přemýšlel, tím víc se mi nápad dát zpěvákovu bustu od Pavla Monharta do parlamentu líbil. Především mě potěšilo, že se „papaláši“ rozhodli právě pro Kryla, hodně vzpurného občana, který měl ve vztahu k moci jasno, nebral si servítky a neprodával se jí. To jsou přece dobrá kritéria pro výběr osobnosti, jejíž busta bude v té ctěné budově poblíž jiného symbolu demokracie a svobody – T. G. Masaryka.

Instalátoři soch mohli v duchu našeho současného zmatení hodnot a neujasněného vztahu k minulosti vybrat jako symbol ne Kryla, ale někoho úplně jiného. Třeba jeho kolegu, který s ním na balkoně Melantrichu v listopadu 1989 zpíval hymnu. Překvapilo by vás to? A potěšilo? Sepsali byste petici?

Jestli má dnes některý poslanec pocit, že si tím Karla Kryla koupil, nevymlouvejme mu to, nechme ho v té iluzi dožít do konce jeho volebního období. Krylova busta v parlamentní budově zdaleka není jen věcí tohoto okamžiku; znamená to, že pořád ještě věříme v určité vyšší principy i v to, že současný morální marasmus není věčný.