aneb

Válka světů

Když jsem si naposledy povídal s nějakým Norem, bylo to o demokracii, o svobodě, o lidských právech, veřejnoprávních médiích a vůbec o politice. V duchu jsem žasnul nad tím, jak nám to pěkně šlo, a říkal si, že když si dneska chcete o podobných věcech promluvit s nějakým Čechem, chvíli trvá, než si ujasníte, co si pod těmi všemi pojmy vlastně představujete.

Bylo příjemné zjišťovat, že slova u nás často zpochybňovaná a rozmělňovaná mají najednou docela jasný a důstojný obsah. Příklad? Mluvili jsme o svobodě, ale nemuseli jsme si neustále zdůrazňovat, jak moc se s ní pojí odpovědnost. Bavili jsme se o zákonech, ale nemuseli jsme si vysvětlovat, že kromě nich jsou tu i zvyklosti a papírově neuchovávaná pravidla společenského a politického života, jejichž existence je podobně důležitá. Moc hezky jsme si popovídali...

Pak přišel měsíc česko-norského nepřátelství a rázem mi je smutno z té prapodivné nepokory, která nás postihla, i z toho, jak mediálně zajímavým se stalo vymítání norského ďábla.

Na základě kauzy jedné nešťastné rodiny, jíž norské úřady odebraly děti a o které u nás téměř nikdo nic neví, jsme málem vyzýváni k pálení norských vlajek. Vypadá to jako střet civilizací, ne-li válka světů. Zlí Norové ukradli české matce syny: to je útok nehumánní norské byrokracie na bezbranné bytosti, nejde-li rovnou o obchod s dětským masem... Kdo to jsou ti nelidové? Sadisté? Náboženští fanatici? Dokonce i veřejnoprávní televize jitří emoce diváků, a když se člověk chce dozvědět seriózní informace, pomalu aby hledal mezi řádky.

Dozvědět by se je sice mohl, jenže by to nebyl takový tahák, tak atraktivní mediální zboží. Především z nich vyplývá, že norské úřady v žádném případě nesmějí zveřejnit důvody odebrání dětí, a to z důvodů jejich ochrany. Nesmějí – a basta. K našemu překvapení tedy chrání děti, ne svůj vlastní úřad, a i kdyby z nich tisk udělal kanibaly a zločince, musejí vydržet. Těžko chápeme, že veřejnosti do trápení dvou malých dětí nic není; máme přece svobodu informací, je tu demokracie, takže máme právo to vědět, ne? Ach, můj milý Nore...

Ani když se ukáže, že důvodem k odebrání dětí nebývá v Norsku několik rodičovských plácnutí přes zadek, nestačí to. Máme se prý spolehnout na to, že tamní úřady vědí, co dělají, jenže nás neoblafnou! Nejsme zvyklí věřit jakýmkoli úřadům, víme, jak to chodí, a proč by to mělo být v Norsku jinak? Takže nám nemůže stačit ani to, že za norské rozhodnutí se po prostudování části tajných materiálů postaví i naši vysocí státní úředníci.

Nestačím se divit, když kolem sebe slyším, jak naše veřejnost zapáleně posuzuje správnost nebo nesprávnost postupu norských úřadů. Neměli bychom přece jen připustit, že jinde mohou dělat některé věci jinak? A příčí se mi, když si při podobných příležitostech okamžitě oblékáme jakýsi nehezký národní dres, ve kterém pak děláme leda ostudu. Chováme se před světem tak nedospěle, že je jen štěstí, že nám nějaký Nor nemůže zařídit potřebnou pěstounskou péči. Možná by to na čas pomohlo, ale zákony mu to prostě nedovolují...


(Napsáno pro Týdeník Rozhlas, vyjde zítra)