aneb

Ještě že nejsou andělé

Jak tak připravuji pro stanici Vltava další desetiminutovky pro pořad Moji hrdinové v písních, nořím se pořád víc do světa písniček, které vznikly ne pro peníze, ale zkrátka proto, že bylo bezodkladně potřeba si zazpívat, vyzpívat se z čehosi, případně se vyřvat. A nacházím staré i nové poklady.

Tak třeba jeden starý motiv, který se objevuje v literatuře, v písních i filmech – v nějaké společnosti se vskytne nepřizpůsobivý jedinec. Většinou má na něco jiný názor, žije nebo se třeba jen obléká trochu jinak než ostatní, neuznává konvence a tak dále. Okolí (dneska se říká „většinová společnost“) to chvíli snáší, ale nakonec se ho zbaví. V primitivnější společnosti ho většinou kamenují, ale i ta civilizovaná zná spoustu způsobů, jak s nepřizpůsobivcem zatočit.

V písničce Jiřího Dědečka Když se kouří konopí prohlásí najednou jakási dívka na mejdanu mezi rozdováděnou zlatou mládeží, že se bojí války. Tak ji příště na žádný mejdan nepozvou. „Když se kouří konopí, má bejt veselo,“ zpívá se v refrénu. V jiné, mnohem drsnější písni téhož autora už na kamenování dojde, neboť do hospody přichází cizí element – vegetarián. A to ti, „kteří jedí psy“, případně „jedí koně“, prostě nesnesou...

Milan Lasica kdysi napsal text k písničce Jaro Filipa V našej obci. „V našej obci všeci pijú, iba Ďuro nie...“ Ďuro se nenechá přemluvit, což si ves nemůže nechat líbit a musí zasáhnout. Tentokrát stačí zapíchnout vidle do Ďurova zadku; „od vtedy je v našej obci všetko v poriadku“...

O špatném svědomí většinového davu a o jeho pocitu, že si dotyčný výstředník myslí, že je snad něco lepšího, napsal průzračnou písničku polozapomentý písničkář z Lipníka nad Bečvou Jiří Zych. Líza chodí nad městečko a dívá se dolů. Lidi to pobuřuje, protože nevědí, na co se to kouká. Nakonec Líza sestoupí na náměstí a praví hlasem plným bolesti:

Zvláštní, že vás výstřednosti všední málo zarazí,/ co se kolem dnes a denně mezi vámi přihází./ To, že pan A ženu bije a na děti neplatí,/ pan B zase denně pije, dokud sebou nemlátí,/ pan C zase v práci krade vše, co není přibité,/ to vás vůbec nerozhází, ač to denně vidíte./ A když já na kopec vyjdu, nepiju a nekradu,/ do duší vám neklid vnikne, hned tušíte záhadu.
V další sloce písničky, kterou zpívá Petr Lutka, jeden z členů volného písničkářského hnutí Šafrán, se dozvíme, jak se s Lízou vypořádali:

Lidé, jak to uslyšeli, nečekali na radu,/ kamenem ji udeřili na čelo a na bradu,/ v tichosti ji pochovali tam vysoko na kopci,/ jen ptáček si zanotoval do večera nad obcí:/ Lízo, Lízo, proč na kopci ležíš,/ Lízo, Lízo, co z toho máš,/ Lízo, Lízo, proč na kopci ležíš, na co se koukáš?

Skepsí ve vztahu k většinové společnosti hýří písničkáři často. Pavla Milcová napsala písničku Ještě že nejsou andělé. Zpívá, že je štěstí, že andělé neexistují, protože jsou tak jiní, že by s nimi lidstvo brzy udělalo krátký proces: „V cirkuse by je shodili z hrazdy, v hospodě je podřízli sklenicí, po městě je honili se psy, v barech je přivírali do pian a pomalu z nich vytloukali duši...“ No, třeba to tak úplně není, jen se z těch představ občas člověk potřebuje vyzpívat.