aneb

"Nestihli jsme si nic říct"

Rád chodím na hřbitovy. Uklidňuje mě to, nejsou tam žádné reklamy, lidé se tam chovají mírně, nepředhánějí se a nemají potřebu si nic dokazovat. A hlavně tam člověk narazí na spoustu zajímavostí a skoro vždy najde námět k přemýšlení, někdy dokonce celé příběhy.

Na jednom strakonickém hrobě se například skví už několik desetiletí veršovaný nápis: „Byl to řezník silný, bohatý a pilný, rád měl v žití shonělidi, psi a koně.“ A návštěvníci, možná i široké příbuzenstvo, už léta zírají na tu milou báseň a nevadí jim v ní ani gramatická chyba. Určitě jich ten sympatický řezník nadělal v životě víc, ale lidem, psům a koním to mohlo být jedno. Hlavně že je měl rád...

Na hřbitově už zkrátka na spoustě věcí nezáleží, člověk tam nazírá na život jinak a do značné míry jsou tam na tom všichni stejně. Možná by se i dalo napsat, že jsou si tam všichni rovni, přestože jeden má honosnou hrobku deset metrů vysokou, na mramorové desce tituly a funkce, a druhý jen obyčejný dřevěný kříž.

Nejzajímavější rozdíly spočívají nejspíš v tom, jaké zprávy nebožtíci – či spíše zhotovitelé jejich náhrobků – vysílají do světa. O někom se dozvíme, že miloval lidi, psy a koně, ale místo posledního odpočinku jiného zemřelého může být opatřeno i méně radostným poselstvím. V Ostravě stojí například na jednom náhrobku lakonické: „Proč?“ A v Brně-Židenicích jsem dokonce na hrobě našel stížnost: „Nestihli jsme si nic říct.“

Nejraději se člověk potuluje po hřbitovech starých, kde může spatřit plno uměleckých děl, ozdůbek, vitrážových okének, andělů s tajemnými tvářemi i nápisů shrnujících sice osudy lidí do několika slov, ale o to víc podněcujících fantazii. Na pražských Olšanech jsou i tabulky, jež se ve vás snaží vzbudit dojem, že procházíte jakýmsi muzeem. Upozorňují vás na zajímavé náhrobky a informují o nebožtících, kteří v nich odpočívají. Zřejmě ale není dost peněz na to, aby se tyto tabulky opravovaly a udržovaly, a tak i ony nezřídka pozvolna zapadají hlínou, přestávají být čitelné, mizí pod břečťanem a stávají se součástí okolního prostředí... Asi to tak má být, nevím.

Hřbitovy s hrobkami z druhé poloviny dvacátého století bývají často nezajímavé a fádní. Vlastně tak trochu připomínají paneláková sídliště, kam lidé večer dorazili, přespali a ráno zase odjeli do práce: i místa posledního odpočinku z té doby působí jako nějaké provizorium. Umělecké předměty a ozdoby tam naleznete zřídka, vesměs chybějí i kříže, kameny jsou hladké a nápisy strohé. Zato každý správný cikánský hrob je plný pestrých papírových květin, věnců, váziček, porcelánových andělíčků, fotografií, panenek, figurek, hraček...

Nejparadoxněji ovšem působí na hřbitovech různá úřední nařízení. V Karlových Varech nabádají pozůstalé: „Nepokládejte svíčky, ničíte prostor!“ Ve Znojmě vás nejspíš znejistí cedule s dobře míněným varováním: „Po zaznění klaksonu opusťte prostor hřbitova!“ Někdy ale stačí pouhé příjmení nebožtíka, aby byl člověk zaskočen nečekaným přívalem optimismu. Na jedné náhrobní desce v Roudnici je například velký nápis: Josef Bude.

A tak si chodím po hřbitovech a nechávám se překvapit. Občas se to opravdu povede. Před dvěma týdny jsem ve Frýdlantu na velké mramorové hrobce, na níž jinak nebylo vůbec nic, objevil zprávu vyhotovenou zlatým písmem: „Žil jsem tak, jak jsem žil. Lépe jsem neuměl.“ Pod ní byl můj monogram: J. B.
Slíbil jsem si, že se budu snažit...

(Vyjde zítra v Týdeníku Rozhlas)

PS: Výstava VESELÉ FOTOGRAFIE ZE HŘBITOVA je k vidění příštích čtrnáct dní v Literární kavárně v Týnské ulici na Starém Městě.