aneb

O výchovných koncertech


Co by člověk neudělal pro výchovu mladé generace, tedy alespoň já... Přestože mám občas pocit, že bych sám potřeboval vychovat, připravuji už dvacet let takzvané výchovné koncerty pro studenty středních škol.

Nedělám to samozřejmě jen z entusiasmu nebo z nedostatku jiné práce, čím jsem starší, tím je to pro mě zajímavější a svým způsobem také riskantnější. Jen si tu situaci představte: je půl deváté ráno a před divadlem či klubem se začíná shromažďovat středoškolská mládež. Většinou jim nikdo neřekl, kam a na co jdou, zkrátka v úterý máme, studenti, výchovný koncert, a teď probereme novou látku...

Samozřejmě existují čestné výjimky v podobě pedagogů, kteří se vzpurným teenagerům zmíní, že si o koncertu můžou najít předem informace na internetu, nebo jim dokonce řeknou pár slov o tom, co je čeká a kdo vlastně jsem; drtivá většina vyučujících však nejspíš považuje den, kdy se jde na výchovný koncert, za jakési poloviční volno. Hlavně aby tam nikdo moc nehlučel, nekouřil a neotravoval a ono to nějak dopadne.

A tak se mládež, která přirozeně nesnáší všechno povinné, shromáždí v sále a čeká, co se bude dít. V tu chvíli pak přicházím já, jak se říká, celý v bílém, a protože záměrně chci, aby v sále nechali rozsvíceno, koukám na ty tváře před sebou a čtu v nich nejčastěji otázku: Co tady dělá ten tlustej dědek?

Tomu se, vážení, říká ta pravá výzva pro umělce. Tlustej dědek jako by začínal znovu; nikdo ho v sále nezná, každému je jedno, že má za sebou nějakou práci, knihy, desky, koncerty. Je to zkrátka návrat k podstatě písničkářského řemesla: ukaž, co v tobě je, nebo neotravuj. Vyprávím tedy buď o tom, co je to komeční a nekomerční kultura, k čemu vlastně kultura slouží a proč je důležitá, dělám si legraci z našeho pomateného žebříčku hodnot, v němž bývají nejvýše peníze, a dost často si ze sebe dělám legraci, protože to je dobrá metoda, jak studentské publikum hned zkraje neotrávit nějakou přemoudřelostí.

V pořadu Vítězný únor Jana Buriana jim vyprávím o tom, jak se nám žilo za totality a co na tom bylo děsivého, zajímavého nebo i legračního. V poslední době, kdy se v části společnosti rozmohla móda říkat, že za komunistů bylo líp, jsem trochu přitvrdil, takže moje vzpomínky na nesvobodu jsou nesentimentální a nevyvážené. Asi tak jedno z dvaceti vystoupení se nepovede, někdy nejspíš proto, že studenti nemají tušení, nač jdou, jindy je za tím mizerná úroveň (nejen kulturní) příslušné školy, případně zkrátka není nálada.

Po jednom takovém výchovném Watterloo jsme s paní pořadatelkou z Ostravy, kde jsem pro školy hrával pravidelně, stáli, pozorovali odcházející výrostky a ona říkala: „Proč my to vůbec děláme, měli bychom toho asi nechat...“ Jenže po dalším koncertě, který dopadl opačně, pravila: „Ba ne, nenecháme toho!“

Od počátku tohoto cyklu pořadů kladu o přestávce na okraj pódia tužky a lístečky a provokuji diváky, aby napsali, co se jim zachce: otázku (nejraději k tématu), názor, ale třeba i urážku, když to musí být, aby se jim tím ulevilo. Tu poslední možnost využívají velmi často. „Přečtete úplně všechno?“ ptali se minulý týden v Liberci, a když jsem to slíbil, byli natolik kreativní, že část studentů se mi pak přišla za spolužáky omluvit, protože usoudili, že to s počtem nemravných obrázků a dotazů na mé tělesné funkce fakt přehnali. Když se teď ale probírám ostatními lístečky z tohoto koncertu, zjišťuji, že hodně dotazů bylo k věci, například: „Byli lidé za totality citlivější než dnes?“ Dobrá otázka, že?

Ono to s tím středoškolským publikem zase není tak hrozné, tihle studenti měli navíc handicap v podobě svých „pedagogů“. Trojice učitelů jsem se totiž těsně před koncertem zeptal, jestli svým žákům řekli, na co do klubu vlastně jdou a co je čeká. „Ne, proč?“ odpověděl bez zaváhání ten krajní, přičemž oběma jeho kolegům se v očích zračila podobná otázka jako studentům sedícím vedle nich: Co ten tlustej dědek chce?