Povídal jsem si před kamerou s rodiči známé pornohvězdy. Byli to milí lidé z malého města, dům, v němž mají svůj obchod, dostali zpátky v restituci. Patřil dědečkovi, kterého věznili v komunistickém lágru v Jáchymově. Dcera se vydala do Prahy studovat práva, ale nějak se to zvrtlo a stala se pornoherečkou. Dnes má honosnou vilu, a když ji rodiče chtějí vidět, musí se vydat oni za ní, neboť porno je byznys a holka se ještě ke všemu chlubí, že je workoholička. Matka pravila: „To víte, že se nám to její povolání nelíbilo, ale když ji vyhodíme z domu, ničemu tím nepomůžeme, jen ji ztratíme úplně.“ A otec dodal: „Co jsme měli dělat. Je jiná doba...“



Rozloučil jsem se s nimi s hořkým pochopením, neboť jsem také rodič a mám své noční můry, a vyrazil jsem zvýšenou rychlostí k domovu, jen abych už na podobné věci nemusel myslet. Za drsného hukotu cédéčka punkové kapely SABOT, které hrozilo tím, že vyskočí z přehrávače a způsobí na dálnici hromadnou havárii, jsem si pročišťoval hlavu a přitom opakoval tu tatínkovu zaklínací formuli: „Je jiná doba.“
Vážně je jiná doba?
Vzpomínám si třeba na to, co jsem četl o třicetileté válce. Vojska valící se Evropou, hordy žoldáků, kteří náhle zjistili, že doposud uznávaná pravidla už neplatí, takže mohou po libosti drancovat, vraždit a znásilňovat nejen na nepřátelském území, ale kdekoli, kde se jim zachce – i doma... Tehdy opravdu přišla jiná doba, v níž si nikdo nemohl být ničím jistý.
Ale co tak strašného se stalo dnes, že si tím najednou tolik lidí omlouvá své zmatení hodnot? Holka ze slušné rodiny ukazuje rozkrok celému světu a bez uzardění o tom mluví jako o práci. Nikdo ji k tomu nenutí, neprodali ji do otroctví, netrpí hlady, není válka a ona nemá na smrt nemocného bratříčka, kterému by potřebovala našetřit na operaci nebo na léky. Jen jí někdo nakukal, že vydělávat si tímto způsobem je naprosto v pořádku. Spousta lidí přece rovnou krade nebo podvádí, že... Navíc kam se na „pornoprůmysl“ hrabe Hollywood; v téhle branži proteče mnohem víc peněz, má také své žánry, hvězdy, a dokonce Oscary. Podnikají v ní miliony lidí a miliony lidí to kupují, tak to asi bude v pořádku...
No, nevím. Na pornografií mi nevadí nahá těla, zveřejňovaný milostný akt. Děsí mě způsob, jakým se tyhle produkty vyrábějí, ta prázdnota ducha, absence citu a zoufalý nevkus. Možná bych měl být smířlivý mnohem míň, než jsem – anebo právě naopak?!
Jasno mám jen v jednom: není pravda, že by se změnila doba. V případech, jako je tenhle, žádné jiné doby neexistují, existují jen opakující se příběhy lidí, kteří si něco nalhávají, aby umenšili svůj stud a ubrali z vlastní slabosti a viny. Aby se dokázali smířit se sebou samými.
Copak si asi nalhávám já?

(psáno pro Pražský deník)