To je ale krásné ráno! Nebe modré bez mráčku, zpravodajové se chystají registrovat teplotní rekord a já otevírám noviny hned před trafikou na Pohořelci a čtu si o tom, co prý napsal Svatý Otec ve své nové knize:
„Ano, opravdu se to stalo, Ježíš není mýtem. Je mužem z masa a kostí, opravdu v dějinách existoval... zemřel a vstal z mrtvých.“
„Sláva všem na nebesích i těm tady dole!“ raduji se. „Konečně si tedy mohu být jistý!“



Naše rodina měla s vírou v Boha už dost problémů. Mého tatínka kdysi vyloučili z gymnázia, protože se při hodině náboženství odvážil zeptat, jak to skutečně bylo s neposkvrněným početím. Maminka mě vychovávala v jisté těžko definovatelné víře v nepříliš snadno pochopitelné přírodní síly a lidskou tvořivost a slušnost. Na neposkvrněné početí už jsem se ani neměl koho ptát, protože jsme náboženství na gymplu neměli. A tak jsem se stal ateistou. Mám ovšem i svého faráře a jsem tomu rád. Můj farář je zase rád, že má svého ateistu, a říká, že jsem ateistou věřícím. Jenže já byl až do dneška spíš ateistou zoufajícím. Ze zoufalství jsem se doposud snažil žít alespoň tak, jako by Pánbůh opravdu existoval a čekat, jak to pak dopadne. Přesto se na mě spousta mých nábožensky stabilizovanějších spoluobčanů dívala skrz prsty, někteří dokonce psali rozhořčené dopisy a zlobili se kvůli různým písničkám, ve kterých jsem si svůj problém zkoušel ventilovat. Jiní se uráželi, když jsem si – především ze sebe – dělal legraci...

Divil jsem se tomu a ptal se, proč se tak zlobí? Já přece, kdybych byl opravdu věřící a měl v tom problému, jak se říká, jasno, musel bych být laskavost sama! Jaképak urážení a zloba? Hřálo by mě vědomí, že až to tady v tom slzavém údolí jednou zapíchnu, půjdu rovnou do ráje! Co by mě za těchto okolností mohlo rozházet, to opravdu nevím...
A tak jsem se chlácholíval tím, že až umřu a budu mít trochu štěstí, zkejsnu třeba kdesi před nebeskou branou v uprchlickém táboře pro věřící ateisty. Budu si tam se svými soudruhy vařit polívky v kotlíku a čekat, jestli nám někdo seshora nehodí nějakou humanitární pomoc. Ti organizovaní zatím půjdou do té brány rovnou – vytáhnou průkazku, cvaknou si a vstoupí tím turniketem dovnitř. Občas vyjde svatý Petr, rozhlédne se a ukáže na pár šťastlivců, ať jdou taky dál, a my ostatní se zase vrátíme k těm svým kotlíkům...

Takhle jsem si svou budoucnost představoval až do dnešního rána. Teď mám ale díky Svatému Otci konečně jistotu a všechno se změní! Sedím na lavičce u tramvajové zastávky, slunce mi praží do tváře a já nadšeně listuji v těch úžasných novinách. Papežovo dílo se prý v Německu prodává lépe než Harry Potter! No, divíte se? Také si to hned koupím, až to u nás vyjde. Zatím můj zrak přelétne ostatní články – masakr na americké univerzitě, sebevražedný atentát v Bagdádu, ombudsman loni odhalil čtyři sta úředních přehmatů... Ježíšikriste!!!

(Psáno pro Pražský deník)