Je léto, většina lidí se vydává někam za odpočinkem, obvykle do krajů, kde je ještě tepleji než u nás, a tam si pak kupují zmrzliny, aby se ochladili, a užívají si. Já, ač jsem také teplomilný, vyrážím v posledních letech nabrat síly na opačnou stranu, na sever – do Skandinávie, případně rovnou na Island. Mám k tomu docela dobré důvody.



Když si v těch končinách třeba někde odložíte tašku, zase ji tam najdete. A pokaždé, když se tomu divím, zhrozím se, že mi to nepřipadá normální! V Reykjavíku jsem si byl jednou večer vypůjčit videokazetu. Muž za pultem po mně nechtěl žádné dokumenty, jen se mě zeptal, kde bydlím, a když jsem mu řekl, že druhý den odjíždím, pravil:
„My máme zítra dopoledne zavřeno, ale můžete nám tu kazetu hodit do schránky ve dveřích.“
To se pak našinec může přetrhnout, aby na to náhodou nezapomněl! A vychutnává si aspoň na chvilku pocit, že žije ve světě, kde se vypůjčené věci vracejí samozřejmě a bez průtahů...

Island jsem mimo jiné před nedávnem znovu spatřil v čele tabulky zemí s nejnižší korupcí na světě. Výzkum nejspíš opravdu odpovídá skutečnosti, neboť když o tom tak přemýšlím, nenapadá mě žádná příhoda z tohoto ostrova, v níž by korupce hrála nějakou úlohu. Prostě tam fakt nejspíš vůbec není... Musím si proto vypůjčit historku z Dánska, kde prý před časem zastavil policajt na silnici slavnou německou operní pěvkyni (dejme tomu paní Müllerovou), protože jako obyčejně ignorovala povolenou rychlost. Vyklonila se z okna, zatvářila se sladce a oznámila své jméno, které ostatně představitel zákona musel znát a jinde by zapůsobilo jako okamžitá propustka kamkoli.

(Psáno pro Pražský deník)

„Madam Müller,“ zopakovala pro jistotu, kdyby muž v uniformě okamžitě nezareagoval. On se ale usmál, hrdě pronesl: „Těší mě, já jsem strážník Jensen,“ a pak jí napařil pokutu...

Nejvíc ovšem na severu ocením, že tam od domorodců nikdy nezaslechnu naše oblíbené slůvko „voni“.
Poprvé jsem si toho všiml před několika lety, když jsme s Pavlem Kouteckým natáčeli dokument Islandská paměť a jeden islandský přítel nám vyprávěl o historii. „Měli jsme tu ve třináctém století občanskou válku,“ řekl. Tehdy mě napadlo, že u nás by tu větu takhle nikdo neformuloval. Zkuste si jen tak pro sebe říct: „Měli jsme tu husitské války.“ To je přece nesmysl! U nás ty války měli „voni“, ti „voni“, kteří vždycky za všechno můžou, zatímco my nic, my co Čech to muzikant...

Ve Skandinávii si zkrátka vždycky nádherně odpočinu, i když tam vlastně jezdím pracovat. Vypnu na chvilku pud sebezáchovy, nadechnu se nezkaženého vzduchu, srovnám si myšlenky a pak zase hurá domů – do země, kde co není přibité, to někdo ukradne, kde se nejlíp pracuje „bez papírů“ a kde se lidé rádi vyhnou zodpovědnosti za cokoli, protože to ať si dají do pořádku „voni“.
Mimochodem – co jsme tím vlastně mysleli, když jsme kdysi říkali, že nejsme jako „voni“?