Chvála protivné sestřičky aneb Jak jsem poprvé
„No, měl byste napsat o něčem, co jste dělal poprvé. Za větu ‚Jak jsem poprvé‘ si prostě doplníte, co budete chtít, a můžete psát o čemkoli, co vás napadne.“ „K tomu ani nemusím nic doplňovat,“ řekl jsem. „Mohu vám prostě napsat o tom, jak poprvé jsem,“ nabídl jsem se. Souhlasila.
A tak o tom píšu: Jsem zkrátka poprvé. Nevěřím na žádné převtělování či stěhování duší, což mě rozčiluje, ale jaksi s tím nedokážu nic udělat. Myslím, že mám na tomto světě k dispozici život jen jediný a že se tím liším nejen od krále, který v dětské hře vysílá své vojsko a má, pokud se pamatuji, tři životy, ale i od běžné kočky, o níž se praví, že má životů devět. Až si to tady jak se patří odžiju, přijde smrt. Už od dětství smrt nenávidím a i teď plně chápu svou desetiletou dceru, když občas řekne, že nechce, abychom jí umřeli (myslí tím tatínka a maminku).
Souhlasím s ní a snažím se to zamluvit, jen abych se nemusel uchylovat k nějakým nepodloženým náboženským fantaziím anebo rovnou k pohádkám.
Ale abyste si nemysleli, že jsem nějaký hrubý materialista, prohlašuji, že jsem si velmi zamiloval svatého Františka z Assisi. S nadšením čtu jeho slavnou Píseň bratra Slunce či Píseň tvorstva, v níž se zpívá:
„Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestru, matku zemi, která dává život a jež vládne nade všemi a jež rodí různé plody, trávu a barevné květy.“ Ale ve které se říká také toto:
„Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestřičku – smrt těla, před níž žádný živý člověk kam utéci nemá.“ Hodně dlouho jsem jeho výrazu „sestřička smrt“ nerozuměl, i můj farář se mi přiznal, že ho to odpuzuje, ale nakonec jsem dospěl k přesvědčení, že František měl pravdu. Stačí si představit, jak by se nám tu vlastně bez té nesympatické sestřičky žilo.
Já bych například, paní redaktorko, vůbec neměl chuť na vaši otázku odpovídat. Dneska je dost horko, tak bych to nechal na jindy.
Ale asi bych se s tím nemusel obtěžovat, protože vy byste mi nejspíš vůbec nezavolala – mohli bychom to odložit na nějaký vhodnější okamžik našeho nesmrtelného života, nic by nás k ničemu nenutilo.
Vlastně byste mi ani zavolat nemohla: pan Bell, vynálezce telefonu, by byl býval určitě také přesvědčen, že má na vynalézání celou věčnost, tak co by se honil, když je to taková piplačka.
Bez vědomí o sestřičce by nejspíš nebyl důvod vůbec něco dělat, a tak bychom nic nedělali a zapomněli na celý život jako na smrt...
Je opravdu nemilosrdné, jak to máme na světě zařízeno, že se všechno děje napoprvé a zároveň i naposledy. Ale co by z toho mělo pro nás vyplynout, to ať si určí každý sám.
Já bych se z nedostatku jiných možností přidal k Františkovi a jeho opěvování života, všech živlů, tvorů i kamenů. A koneckonců i tu naši nevítanou sestřičku bychom mohli trochu oslavit, jen bych to zase nějak moc nepřeháněl, dneska je opravdu krásný den a je třeba hned napoprvé stihnout tolik věcí...
(Psáno pro Pražský deník)