Předmluva:
Četl jsem v jedné z poznámek čtenářů mého blogu narážku na Dům u Kaštanu, odkud dotyčná diskutující prý rychle uprchla, neboť si uvědomila minulost tohoto domu. Protože si myslím, že nic není tak černobílé a také proto, že v současnosti v tom domě straší UNIJAZZ velmi bohulibá kulturní společnost, pečující o nezávislou kulturu, zařadil jsem sem jeden ze svých starších fejetonů, který se tím domem zabývá. Věřím, vážený čtenář pochopí,proč to dělám.

DUCHAŘSKÁ HISTORKA

V domě U kaštanu v Břevnově před rokem touhle dobou vyháněli zlého ducha! Napadlo to zpěvačku Ester Kočičkovou. Přišla tam s doutníkem a předváděla rituální tanec s gumovou slepicí. Zúčastnil se prý také Karel Schwarzenberg: ten zase vyfukoval kouř z doutníku stejně jako Lenin – do všech čtyř světových stran. Dovedu si představit i někoho, kdo se tváří kysele, protože nemá smysl pro legraci nebo není schopen se přenést přes ošklivé vzpomínky, ale mně tenhle způsob vypořádávání se s minulostí nevadí, připadá mi to lepší než věšet komunisty. Třeba jen proto, že by – jak známe z historie – stejně nejspíš nebyli pověšeni ti praví. Navíc ani rudá historie není černobílá.

Historie domu U kaštanu zdaleka nebyla jen komunistická. Původně tady stál zájezdní hostinec, kde se zastavovali různí dávnověcí tiráci a formani všeho druhu. I kulturní ruch 17. a 18. století musel být v tomhle domě zajímavý – přespávali tady potulní komedianti, v létě pod stromy hrával flašinetář, posedávali tu výletníci i místní pivaři. Prvním rebelem, který tu bydlil a také zemřel, byl vlastenecký revolucionář z roku 1848 a majitel kavárny ve Svatováclavských lázních Petr Fastr. Kolem jeho pohřbu dělala policie v roce 1868 podobné dusno jako o sto devět let později, když se hrstka statečných na stejném hřbitově na Markétě loučila s filozofem Janem Patočkou, mluvčím Charty 77. Jen plochodrážní motorky tenkrát ještě nejezdily, tak u toho nejspíš nebyl takový kravál.

Ani ducha Josefa Boleslava Pecky-Strahovského by se mi z Kaštanu nechtělo vymítat, i když jsme se o něm museli učit ve škole. V dubnu 1878 tu za dramatických okolností zakládal Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou, zašil si do starého kožichu své tajné zápisky a pak ho – jak už to v Čechách chodívá – někdo udal a šel do kriminálu s režimem zostřeným posty. Přistihuji se, že mu fandím. Narodil se v chudé dělnické rodině (tehdy byla, milí odboráři, trochu jiná chudoba než dnes – žádná tripartita!), zničil si zdraví v textilce a ve slévárenské dílně, sám se naučil novinářskému řemeslu a založil první české dělnické noviny Budoucnost. A to také byla jediná budoucnost, která mu zbyla: zemřel v osmačtyřiceti letech ve vynucené emigraci v Americe, dvacet let před signálem z Aurory k revoluci, která se jmenovala Říjnová a konala se v listopadu. Nemohl tušit, že jeho vzpoura proti „tyranii“ a „k dovršení práva“ skončí tím, že povedený synek jeho spoluvězně Ladislava Zápotockého Antonín bude jako představitel vlády dělníků a rolníků podepisovat rozsudky smrti.

Za prezidenta Zápotockého v domě U kaštanu zřídili Muzeum počátků dělnického hnutí. Tři roky poté pak kousek baráku ubourali, aby se tam vešla celá Bělohorská ulice, a nakonec tu v plné míře vypukla kulturně-politická činnost Obvodního kulturního domu v Praze 6. A to bude nejspíš ten duch, říkám si, který se bude z té budovy vypuzovat nejhůř. Dědictví takzvaného období bezčasí, vlády opravdové a většinou bezejmenné lůzy, která po sobě zanechala jen zničenou krajinu, rozpadávající se paneláky a nesamostatné a manipulovatelné konzumenty všeho, co se dá pořídit se slevou a co nemají sousedi. Na tohle dědictví je sice jakákoli duchařina krátká, ale něco se s tím dělat musí, takže opožděné díky vám oběma, Ester i pane kníže!

Jitka Dvořáková z Unijazzu říká: „V kancelářích už toho ducha moc necítíme. Bylo by dobré, abychom ho dostali pryč i ze sálu… Třeba kdyby na pořady chodilo hodně lidí, tak by se to povedlo.“
Tak příště, milí diváci, doutníky s sebou...

(Psáno pro Pražský deník)