Ranní gymnastika
RANNÍ GYMNASTIKA
Probudil mě komár. Bzučel mi u ucha a evidentně se mi hodlal zakousnout do jakékoli příhodně vyčnívající části těla – do nosu, do palce u nohy… Vzpomněl jsem si, jak mi nedávno někdo vyprávěl, co se dělo, když komár usedl na dalajlamu. Jeho Svatost ho chvíli nechala sát a pak se jemně ohnala, neboť přece jen – čeho je moc, toho je příliš...
Ohnal jsem se radši okamžitě a probudil ženu. Jala se mi vyprávět svůj sen: Zdálo se jí, že za ní přicházím jako kdysi na kolej, jenže po podlaze tam běhal potkan. A v rohu měly pelech myši a na stole spal ježek. Snažil jsem se zažertovat, že ten ježek mi připadá trochu přehnaný, ale nezabralo to.
Ležím v pokoji, někde tu krouží komár, žena znovu usíná.
Já ale tuším, že mně už se to nepovede, a tak beru do ruky knížku. Pouštím se do Filozofické gymnastiky od Stephena Lawa. Koupil jsem si ji, protože mi pořád říkají, že bych měl začít cvičit.
Ve třetí kapitole se tedy prokousávám úvahou o skepticismu. Autor v ní nedokáže zcela přesvědčivě vyvrátit tvrzení, že náš svět vypadá úplně jinak, než se nám zdá. Dokonce poukazuje na povídku, v níž byl mozek hlavního hrdiny umístěn odděleně od těla v nějaké kádi. Všechno, co prožíváme, je údajně jen virtuální realita… Ovšem ta chabost Lawových argumentů proti tomuhle tvrzení mě děsí víc než komár.
Pouštím si pro jistotu potichu televizi, to mě snad vrátí zpátky do skutečného světa. Na obrazovce se zjevuje Jiří Paroubek. Stojí u tabule a počítá svůj příjem. Nakonec se přítomných zeptá:
„Dámy a pánové, kdo z vás to má?“
V reportáži ten záběr pro jistotu opakují.
„Kdo z vás to má?“
Potkan proběhne bytem, v rohu cítím myší pelech. Pohlédnu na stůl, ale ježek nikde, leží tam pořád jen ta Filozofická gymnastika. Vypínám televizi a vracím se k virtuální realitě Stephena Lawa. Říkám si, že by na tom vlastně ani nebylo nic tak strašného, kdybychom ve skutečnosti neexistovali a byli jen mozkem v kádi. I tak by byl život dost zajímavý, ne?
Za oknem vychází podzimní slunce, naproti opravují restaurátoři barokní kostel svatého Jana Nepomuckého, ze kterého mělo být kdysi vojenské kino, žena vstává, vaří snídani a chystá se pomalu do práce. Slyším plesknutí, když její dlaň nedalajlamovsky zlikviduje na zdi krvelačného komára. Potkani, myši i ježek jsou daleko. Stephen Law končí svou stať větou:
„Přes naši náchylnost věřit opaku se může závěr skeptiků, že nevíme, zda opravdu držíme v ruce knihu či ne, jevit jako pravdivý. Skeptický přístup k vnějšímu světu se může jevit jako neuvěřitelná pravda.“
Hezký den, milí čtenáři. Jdu zas cvičit. Další kapitola se jmenuje Je možné cestovat v čase?
(Psáno pro Pražský deník)