"Kdyby mě tenkrát strýčkové nevzali poprvé na Letnou, ale na nějaký jiný stadion (jen tak namátkou Real Madrid, FC Liverpool, AC Milan…), mohl jsem mít dneska úplně jiné starosti!"



poznámka:
Omlouvám se všem, kteří zjistili, že dnešní ranní příspěvek o návštěvě Moskvy už jsem jednou na těchto místech publikoval. Máte pravdu. Může za to jen a jen moje skleróza... Zároveň využívám možnosti publikovat jiný fejeton, který, ač byl napsán před časem, nabyl fotbalovými událostmi minulého týdne na třeskuté aktuálnosti. Rád bych vysvětlil, proč přes to všechno jsem a zůstávám sparťanem. Myslím, že to pochopí i každý slávista, dokonce i můj přítel Rejžek, drsný spartobijec... Hezký den všem!

MY CHCEME SPARTU!
Když mi bylo sedm, umřel mi otec, a protože matka se už nevdala, seznamoval jsem se s takzvaným mužským světem tak trochu oklikou a útržkovitě prostřednictvím různých rodinných přátel a milých strýčků. Strejdu Jardu z této společnosti vynechávám – ten k nám chodil vyzvídat…

A tak se také stalo, že mě vzali na fotbal. Nejblíž od nás to bylo na Letnou, na Spartu. Domácí v rudých dresech se tenkrát jmenovali Spartak Sokolovo a potáceli se většinou na konci ligové tabulky. Zpočátku mě zaujal plešatý kapitán Kraus a skřítkovitý křídelní útočník Pazdera, ale brzy jsem propadl kouzlu Andreje Kvašňáka, jeho tvořivé hře plné parádiček a ekvilibristiky a také jeho přifilmovaným pádům v trestném území a následně proměňovaným pokutovým kopům. Tatínka mi sice nahradit nedokázal, ale idol to teda byl.

Když mi bylo asi třináct, vyhrálo moje mužstvo ligu – pokud si vzpomínám, už pod názvem Sparta ČKD Praha. V posledním zápase toho ročníku jsme porazili Trenčín 5:0 a všechny góly vstřelil hrdina Ivan Mráz. Tehdy jsem dokonce ochutnal, jaká je to slast vtrhnout po skončení zápasu přes plot na zelený trávník, mávat rukama a řvát na oslavu vítězství, přestože mám dobře uloženo v paměti, jak mi tehdy při tom řádění bleskla hlavou otázka, co to vlastně dělám.

To už se hlásila puberta a jiné zájmy. K fotbalu jsem se pak dlouhá léta vracel jen o mistrovstvích světa, a dokonce jsem si nějaký čas myslel, že fandím Bohemce: to když Antonín Panenka předvedl svůj slavný vršovický dloubák a v Dolíčku řádili Sloup a Dobiáš. Spartu jsem sledoval nevzrušeně, žil jsem si svůj život a o kopanou se nijak zvlášť nestaral.

V posledních letech se ale dívám na televizní přenosy fotbalových zápasů stále častěji. Baví mě to, i když má zápas nevalnou úroveň. Zkrátka pozoruju, co se na hřišti a kolem něj děje, a odpočívám. Lepší samozřejmě je, když u toho sedím na rotopedu, protože to pak člověk, jak se říká, zabíjí dvě mouchy jednou ranou.

Jenže se stala podivná věc: Jakmile se Spartě přestalo dařit, začala prohrávat a z krize ji nedostal ani trenér Straka se svou myšlenkou tatarského bifteku, jako by se ve mně ozvalo dětství a rozbušilo se znovu moje sparťanské srdce. Čím se mému mužstvu dařilo hůř, tím mě cosi hluboko ve mně nutilo s ním soucítit. Litoval jsem Spartu, že se v útrobách jejího stadionu pohybují nesympatičtí funkcionáři a motají se tam spolu s bezradnými trenéry, zhýčkanými hráči a podezřelým personálem. Najednou mě začalo trápit, že místo roztomilých a přemoudřelých kibiců mého dětství tvoří většinu fanoušků jakési „tvrdé jádro“ s lebkami holými i dutými, které je schopno dokonce napadnout autobus s vlastními hráči vracejícími se z nepovedeného zápasu. Nic, zkrátka nic nebylo – a snad kromě jednoho chytrého Horváthova gólu z poloviny hřiště a několika občasných kombinací v útoku doposud není – na tomto mužstvu sympatické, ale já mu přesto fandím. Můžete mi někdo vysvětlit proč?

Jediné vysvětlení, které napadá mě, je to, že se mi zřejmě kdysi stalo totéž, co se prý stává kuřatům.

Když se kuře vyklube na svět, začne prý automaticky považovat za sobě nejbližšího toho, koho prvního uvidí. Třeba králíka, vlka nebo i Václava Moravce (to když je neděle a je puštěná televize).

Kdyby mě tenkrát strýčkové nevzali poprvé na Letnou, ale na nějaký jiný stadion (jen tak namátkou Real Madrid, FC Liverpool, AC Milan…), mohl jsem mít dneska úplně jiné starosti. Že v tom nejsem sám, mě přesvědčil jeden zoufalý fanoušek minulé pondělí, když do nastalé chvilky ticha mezi řvaním tvrdého jádra urážejícího zrovna Českou televizi za to, že její kameraman praštil stopera Řepku kamerou do ruky, vykřikl:
„My chceme Spartu!!!“

Nejsem si tak docela jistý, co vlastně chci, ani že bych ji chtěl nějak moc, ale když už jednou člověk Spartu má, tak má koukat, aby ji měl...