Místo rybičky na islandské minci jsem na jakési karikatuře spatřil na jejich koruně jen ohlodanou kost. Vtipné a zároveň typicky islandské. K hospodářské krizi se nejspíš časem také vyjádřím, ale dneska bych vám rád předložil fejeton, jimž jsem chtěl popsat, proč mám ten ostrov rád. Přítel je v nouzi, podpořte ho prosím aspoň v duchu...

Jsem přítel Islandu. Řekla mi to moje kamarádka Soňa, jejíž manžel je Islanďan. Přítelem Islandu je prý vlastně každý, kdo se o něm někde kladně vyjádří, a to já dělám rád. A také tam už déle než deset let provádím turisty.
Islanďanů je sice nemnoho – jen něco přes tři sta tisíc –, ale když se podíváte na jejich historii i na to, jak žijí dnes, můžete mít pocit, že je to tři sta tisíc osobností. Každý jako by nějak vyčníval – samé originály a žádné kopie.

Na samé špičce poloostrova Snaefellsnes nedaleko sopky, kam Jules Verne umístil svůj vchod do středu země, stojí přes čtyři sta metrů vysoký vysílač, kdysi nejvyšší v Evropě. Nahoře mívá při silnějším větru výkyvy přes dvacet metrů, a tak když se ukázalo, že špička věže potřebuje opravit, poslali pro legendární newyorské indiány, kteří prý netrpí závratěmi. Indiáni dorazili, okoukli to a prohlásili, že na takovou věž tedy nepolezou. Co se dalo dělat. Nakonec ji opravili dva místní sedláci.
Někdo tu práci udělat musel...

Když v nějaké jiné zemi při příštím sčítání lidu odečteme od osobností dav, nebude se zdát islandský národ zase tak nepatrný, jak může působit teď, když se třeba jeho olympijská výprava postaví vedle ruské nebo čínské. Schválně si to představte: k zisku jedné medaile na olympijských hrách (v házené, která je na Islandu národním sportem) stačilo tři sta tisíc Islanďanů, To jsem si v létě spočítal, abych mohl dokázat, že když se něco propočítá na hlavu, vypadá to většinou úplně jinak, než jak to působí na první pohled.

Islanďané jsou v přepočtu na jednoho obyvatele mistři. Ve svých horkou vodou vyhřívaných sklenících produkují například nejvíc banánů na jednoho obyvatele v Evropě, vydávají také nejvíc knih a točí nejvíc filmů...

Některé islandské příběhy skutečně stojí za pozornost: v jednom venkovském kostele poblíž zmíněného vysílače můžete spatřit asi tak sto let starý obraz se zřetelně vyznačeným letopočtem 1477. Jsou na něm dvě postavy – Kryštof Kolumbus a islandský sedlák, který mořeplavci ukazuje, kde asi tak leží Amerika. Není divu, vždyť i Thor Heyerdahl připustil, že Kolumbus mohl mít s Islandem těsné svazky. Jejich Leifur Eiríksson přece objevil Ameriku už kolem roku 1000 a Kolumbus se prý v sedmdesátých letech patnáctého století toulal po severních mořích... Ze starých islandských rukopisů ostatně pochází i zpráva, podle níž matka prvního bělocha narozeného na americké půdě, dáma s nezapomenutelným jménem Gudrídur Torbjarnardóttir, byla nejspíš nezcestovalejší ženou středověku. Narodila se a zemřela na Islandu, mezitím žila nějaký čas v Americe a po návratu a po přijetí křesťanství navštívila v Římě papeže. Prý mu jako dárek přivezla indiánské mokasíny. Tomu se ani nechce věřit. Přece by ve Vatikánu tak dlouho netajili takovou důležitou zprávu! Nebo ano?

Každopádně už byste měli tušit, proč se každý rok létám na Island odreagovat. Hlavně proto, abych se neuvařil v české kotlině, abych si zchladil hlavu, abych nezahořkl. Mé zraky se toulají po prehistorických vrstvách lávy v místech, kde se od sebe rok co rok po centimetrech vzdaluje evropská a americká pevnina, a bavím se tam legendami a mýty, ať už pocházejí z hluboké minulosti, nebo z dnešních novin. Co mi při tom opravdu vůbec neschází, je ten tak snadno odečitatelný dav...

(Psáno pro Pražský deník)