Dobré jitro vážení, dnes v té povolební kocovině mám pro vás cosi o tradici, neboť k tradici se obracíme (či ona se v nás obrací), vždycky když v současnosti cosi nehraje nebo schází. Tož trochu lidových písní bez hudby...


ZPĚVY LIDU PRAŽSKÉHO

V některých koutech naší vlasti panují falešné domněnky, že snad u nás v Praze nemáme žádný folklor, že skutečné lidové umění v naší zemi najdete nanejvýš na jižní a střední Moravě, možná kolem Ostravy a zbytky snad i někde na Chodsku. My Pražané ovšem o svém folkloru dobře víme a máme ho v krvi, aniž o něm musíme příliš přemýšlet:

„Na Pankráci, tam na tom vršíčku, roste pěkný stromořadí, měl jsem holku jak tříkolku, ale jinej mi na ní jezdí.“ Ano, náš folklor je drsný, přímočarý a často i frivolní, neboť život v hlavním městě tomu odedávna odpovídal. V Praze nebyl čas, tak jako na Moravě, zastavit se, rozhlédnout se po krajině, popít a podumat... Tempo tu bylo vždycky větší, vždyť to znáte i dnes – chcete se zamyslet nad nějakou metaforou a ujede vám metro…

Náš velkoměstský folklor obsahuje i střípky a střepy nevídané krásy:
„Třináct černejch loupežníků zavraždilo kupce/vrazilo mu nůž do krku jako ňákej čubce/ plíce už mu z krku lezou, játra už se kazí, chachachacha chechecheche chechtají se vrazi.“

Když mi maminka coby dítěti zpívala před spaním, fascinovala mě například těmito verši: Škrunda už je nebožtíkem, Škrunda už je nebožtík, škrábali ho pod pupíkem, von se ani neušklíb.“
Perly pražského folkloru sbírali mimo jiné i Karel Čapek a E. F. Burian, psali o tom eseje a hádali se s těmi, kdo o ryzí samostatné existenci písně pražské pochybovali. Čapek například polemizoval s Eduardem Bassem, který prý viděl v pražských písních pouze jakési zkreslené parafráze písniček zanesených do Prahy služkami z venkova.

Je pravda, že některé verze pražské i mimopražské se podobají. Před časem jsem se před Zuzanou Lapčíkovou, cimbalistkou a folkloristkou z jižní Moravy, vytasil se svou oblíbenou pražskou „Svatej Josef v Nazaretě štípal dříví v zimě v létě a Panenka Maria za jinejma chodila“. Zuzana nezaváhala ani na vteřinu: „To tu máme taky: Svatý Josef v Nazaretě štípal dříví v zimě v létě a Panenka Maria s jinýma se modlila!“
„No prosím,“ zajásal jsem, „ta vaše moravská verze je ještě hutnější než ta pražská!“

Slovy této lidové písničky občas přivádím do rozpaků méně tolerantní diváky na koncertech, když zpívám:
„A když bylo po půlnoci, Josef k Marii se točí, povídá jí Márinko, zašpásujem malinko! Josef, Josef, co to mluvíš, vždyť seš starej, nic neumíš, já mám ducha svatýho, to je něco lepšího...“
„Jak já to vysvětlím rodičům,“ ptala se mě po jednom koncertě nešťastná učitelka z křesťanského gymnázia, pro které jsem hrál, zatímco žáci si text té lidovky opisovali a zřejmě ho hodlali rozšiřovat po škole jako ilegální literaturu.

„Je to přece jenom písnička, kterou si pro sebe složil lid,“ hájím se občas. Skutečný život je někdy mnohem nepředstavitelnější než to, o čem se zpívá. Například sbírku Písně lidu pražského, ze které většina zmíněných textů pochází, sestavili společně v polovině šedesátých let dva autoři, Václav Pletka a Vladimír Karbusický. Psávali knihy společně – až do doby, než přijely do Prahy ruské tanky. Pak Vladimír emigroval a Václav se naopak stal šéfem oddělení zakázaných knih v univerzitní knihovně. A protože knihy, na nichž se podíleli emigranti, byly zakázány, stal se cenzor Václav mimo jiné hlídačem svých vlastních děl. Koniáš by zbledl závistí...

A takový námět na písničku zatím nikdo ani u nás v Praze nezpracoval.


(Psáno pro Pražský deník)