(pokongresový uklidňující fejeton)

Blíží se Vánoce a my tady ve velkoměstě už skoro ani nevíme, co je tma a co je ticho.

Randál a oslepující světla jako by byla symbolem největšího štěstí. Rachejtle, ohňostroj, detonace a světelná smršť... Proč tomu tak je, nevím. Možná toužíme prostřednictvím hluku zdůraznit, že tu skutečně jsme. Třeba chceme zaplašit své strachy: někdo nám v dětství poradil, že když se bojíme, máme si zpívat. (Já jsem se kvůli tomu stal písničkářem, ale to sem teď nepatří.)

A tak my, nepatrní človíčci, ustrašená a zakomplexovaná individua, nakupujeme co největší světlice, vytáčíme motory řvoucích strojů, knoflíky zesilovačů, svítíme si na cestu stroboskopy a lasery, necháme si cpát do hlav blbou hudbu v supermarketech a kavárnách a málem nejsme schopni strávit večer bez hlasů z televize.

A také nakupujeme a půjčujeme si peníze. Jak se praví v oné reklamě na lichvu – proč čekat, až na něco budete mít, když to můžete mít hned?! Obklopujeme se věcmi, jako by nás nenaplněný prostor znervózňoval. Jako bychom se snažili zabarikádovat na světě vším, co se namane, jako bychom tu díky tomu mohli zůstat navěky – nebo alespoň o malinko déle, než je naplánováno.

Prostor se zahušťuje. Na prázdném kopci rostou billboardy. Televize a rozhlas vysílají celých dvacet čtyři hodin. V kině můžete zároveň jíst, v hospodách křičí televize, na kterou se nikdo nedívá. Město je přeplněno nepotřebnými krámy, stává se skladištěm, zdrojem podivných zvuků, zásobárnou zbytečných věcí. Už tu není pomalu k hnutí...

Blíží se Vánoce a s nimi opět přicházejí ony tři tajemné bytosti: neohrabaný Děda Mráz, kterého nemáme rádi, protože řadě z nás připomíná Leonida Iljiče Brežněva, popřípadě nějakého neinteligentního nevlastního otce, který pije a mluví tak trochu z cesty. Nedůvěryhodný Santa Claus, jenž má své sídlo kdesi v účtárnách obchodních domů, rozdává letáky, balamutí děti a klidně by to mohl být převlečený soused, který nepohrdl příležitostným zaměstnáním.

Oba „vánoční muži“ (tento termín se u nás v osmdesátých letech pokusili – inspirováni spřáteleným východoněmeckým Weihnachtsmannem – prosadit výrobci čokoládových figurek, vzpomínáte?) mají oproti tomu našemu třetímu – Ježíškovi – obrovskou nevýhodu: jsou totiž vidět, mohou být ztělesňováni, a tudíž i znevažováni.

Ježíšek, to je úplně jiná kategorie! Pokud si vzpomínám, o Vánocích se za něho nikdy nikdo nepřevlékal, natož aby si z něj dělal legraci! Nejspíš proto, že totiž opravdu nevíme, jak vlastně vypadá. Je to to děťátko v jesličkách? Kdepak! Jak by mohlo nadělovat a plnit přání, když se zrovna narodilo? A asi to nebude ani ten zralý muž, který se za nás obětoval na kříži.

Náš vánoční Ježíšek představuje velké tajemství – a tajemství nelze ztělesnit, natož parodovat. Ježíška na billboardu nenajdete, a už proto ho musíme mít rádi – neboť nás před vším tím inzerovaným haraburdím opravdu chrání.
Přichází potají, ve tmě jen jemně narušované světýlky elektronických přístrojů, vstupuje k nám v tichu za decentního zvonění zvonečků či zpěvu koled. Je i není. Veselme se!