Spojené státy jsou už několik měsíců pohlceny intenzívní volební kampaní, na jejímž konci američtí voliči rozhodnou, zda současný prezident Barack Obama zůstane v Bílém domě či zda jej na další čtyřleté období nahradí jeho republikánský vyzyvatel. Současné prezidentské kampani tradičně dominují především domácí témata a oba kandidáti, Barack Obama a Mitt Romney, se předhánějí v nabízení receptů na oživení americké ekonomiky či reformy zdravotního systému.

Není bez zajímavosti, že debata o zdravotní reformě je, při jisté míře zjednodušení, analogická k české diskuzi na toto téma. Ve Spojených státech je zdravotnictví tradičně, až na několik vládních programů (jako jsou Medicare a Medicaid), plně v rukou soukromého sektoru. Jedná se tedy o model, který se nám snaží prodat zastánci prohlubování privatizace zdravotnictví u nás. Americké zdravotnictví se však přes všechny výhody volného trhu ukazuje jako mnohem nákladnější a zároveň méně efektivní, než klasický evropský model se svým důrazem na silnou roli státu. A tak paradoxně zatímco my v České republice vedeme debatu o tom, nakolik omezit systém veřejného zdravotnictví ve prospěch soukromých subjektů, Spojené státy se posouvají opačným směrem. Plán Baracka Obamy, který svým nedávným rozhodnutím podpořil i americký Nejvyšší soud, zavádí totiž prvky všeobecného zdravotního pojištění. Byť Obamovu reformu všichni v USA nepřivítali a je z určitých kruhů kritizována, je zcela evidentní, že americký pohled na otázku zdravotnictví prošel v posledních letech zásadní proměnou.

Přestože vítěze voleb určí nejspíše domácí témata, nelze přehlédnout i jejich významný zahraničněpolitický rozměr, respektive to, jak bude budoucí pán Bílého domu ovlivňovat formulování americké zahraniční politiky. O americké zahraniční politice se tvrdí, že přestože se v prezidentském úřadě střídají demokraté s republikány, zahraniční politika zůstává více méně stejná. Stejně tak však zůstává pravdou, že je to především prezident USA, kdo rozhodujícím způsobem určuje směřování zahraniční politiky, a proto nelze podceňovat vliv osobnosti toho či onoho prezidenta na budoucí zahraniční politiku Spojených států. V případě Romneyho a Obamy to navíc platí dvojnásob, neboť se často rozcházejí při hodnocení toho, jak by měly Spojené státy vystupovat na zahraniční scéně.

Prezident Obama se během svých necelých čtyř let v úřadu profiloval především jako přesvědčený zastánce multilateralismu. Jasně se tak vymezil vůči svému předchůdci republikánovi Georgeovi W. Bushovi, který se „proslavil“ politikou jednostranných kroků, jako byla například invaze do Iráku v roce 2003. Obama proto zvolil odlišný přístup a byl připraven brát více v potaz názory amerických spojenců i mezinárodního společenství jako celku. Díky tomu a v neposlední řadě i díky jeho osobnosti se Obamovi částečně podařilo vylepšit pošramocené image USA ve světě, a to dokonce i v některých muslimských zemích. Obamův obrat v dosavadní zahraniční politice byl zároveň motivován zcela pragmatickým kalkulem. Jak prezident Obama, tak jeho poradci si jsou totiž dobře vědomi pokračujícího poklesu vlivu Spojených států, mimo jiné v důsledku vleklé finanční a hospodářské krize. Pokud bude v listopadu Obama znovuzvolen, dá se očekávat, že bude i nadále prosazovat mnohem opatrnější zahraniční politiku a bude se snažit angažovat Spojené státy v celé řadě mezinárodních fór, OSN počínaje a skupinou největších ekonomik G-20 konče.

Romney oproti tomu představuje spíše zastánce unilateralismu a klade velký důraz na to, aby Spojené státy byly ve svém rozhodování na mezinárodní scéně co nejméně svazovány vnějšími omezeními. Romney tak například kritizuje Obamu za dohodu s Ruskem o snižování počtu jaderných zbraní jako zbytečné gesto, které v důsledku přispívá právě k oslabení vlivu USA ve světě. Současně je pro Romneyho podstatné, aby si USA zachovaly svoji vojenskou a mocenskou převahu, a proto prosazuje zakonzervování či dokonce další navýšení výdajů na obranu.

Velmi zajímavé i z hlediska přímých dopadů na Českou republiku je pak sledovat roli, jakou hraje v zahraničněpolitických představách obou kandidátů Evropa. Prezident Obama si zejména ve střední Evropě vysloužil kritiku u některých pravicových politiků za rozhodnutí opustit plány svého předchůdce na umístění prvků systému protiraketové obrany v Polsku a České republice. Sám Romney prezidenta Obamu za toto rozhodnutí rovněž mnohokrát kritizoval. I u nás se našla řada komentátorů a politiků, kteří neváhali dát otevřeně najevo svůj nesouhlas s Obamovou politikou. Romney je tak v některých kruzích v české zahraniční a bezpečnostní komunitě vnímán jako mnohem více přijatelná alternativa oproti současnému prezidentovi, neboť se domnívají, že bude více dbát na zájmy Středoevropanů. Nicméně toto hodnocení je více než problematické a osočovat Obamu z cílené marginalizace Evropy je přinejmenším nepřesné, ne-li dokonce hrubě zkreslující.

Obama ve svých projevech často zdůrazňuje význam euroatlantické vazby a NATO. Navíc jeho administrativa pokračuje ve výstavě protiraketového systému, avšak v podobě, která je nejen mnohem snáze realizovatelná z technického hlediska, a zároveň působí mnohem méně provokativně směrem k Rusku. Obama sice čelí kritice, že se snaží marginalizovat Evropu ve prospěch Asie, avšak skeptikům, kteří poukazují na domnělý odklon USA od Evropy ve prospěch Asie, je třeba připomenout, že více než padesát procent obchodní výměny i investic Spojených států je realizováno s evropskými zeměmi na druhém břehu Atlantiku. Nejen z tohoto prostého důvodu si nový prezident, ať už Obama, nebo Romney, nebude moci dovolit Evropu přehlížet. Přestože je tedy jen těžko představitelné, že by se budoucí prezident pokusil omezit přítomnost Spojených států v Evropě, je možné, že Romney jako prezident může mít tendenci podlehnout vábení evropské politiky G. W. Bushe. Z Romneyho vyjádření by se dalo usuzovat, že by z pozice prezidenta usiloval o selektivní prohlubovaní vztahů převážně jen s vyloženě proamericky naladěnými státy, což by v důsledku mohlo vést k diplomatickému ochlazení s velkou částí evropského kontinentu.

Výsledek listopadových prezidentských voleb tak bude mít vliv nejen na americké voliče samotné, ale může zásadně ovlivnit celkovou podobu mezinárodních vztahů v nadcházejících letech.