Při sledování vývoje kauzy bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové a s tím spojených dohadů, zdali ji zbavit poslanecké imunity v souvislostí s nákupem letadel CASA, se mnohdy nechce věřit vlastním očím a uším. Jde o to, že výroky zejména ministra financí Kalouska v této souvislosti svou podstatou zpochybňují základní demokratické principy fungování státu, včetně nezávislosti soudů, a nutí nás k zamyšlení.

V momentě kdy policie předala Poslanecké sněmovně svou žádost o zbavení imunity Vlasty Parkanové, začal ministr financí a její stranický kolega Kalousek razantně osočovat policii z cílené manipulace s důkazy. Nebránil se ani výrokům a nařčením o domnělém policejním spiknutím. Pan ministr nejspíš jakoby pozapomněl, že ministr vnitra pochází z řad vládní koalice, která i dosadila svého kandidáta do role policejního prezidenta. Pomyslného vrcholu nevybíravých výpadů proti práci policie nicméně Kalousek dosáhl ve svém rozhovoru pro časopis Týden, když prohlásil: „Já jako křesťan nemohu doporučit vyšetřovateli ani dozorovému státnímu zástupci, aby se zastřelili. Ale upřímně řečeno, když ne zastřelení, tak rezignace je ta jediná možná varianta.“ Kalouskova slova se nedají bohužel interpretovat jinak než jako nehorázný pokus o zastrašení orgánů činných v trestním řízením.

O samotné kauze nákupu letadel CASA bylo napsáno a řečeno mnohé. Odhlédněme teď na chvilku od faktu, že se v případě rozhodnutí Topolánkovy vlády jednalo o zcela nekoncepční návrh a že následně došlo k podstatnému navýšení původní částky, zčásti vlivem značně nestandardního rozdělení kontraktu na samotné pořízení španělských strojů a poskytnutí servisní podpory. Problém je ve skutečnosti mnohem širší. A je jím především otázka politické odpovědnosti, či spíše neochota dotčených vládních představitelů se k odpovědnosti za své kroky přihlásit. VlastaParkanová stála při rozhodování o pořízení těchto přepravních letounů v čele ministerstva obrany a za tento nákup chtíc nechtíc nese svůj díl zodpovědnosti. Je přitom až komické, že ty politické strany, které šly do vlády s heslem, že nebudou tolerovat korupci v žádné podobě, mají tak ohromný problém ponechat Parkanové možnost obhájit se před nezávislým soudem.

O pravých motivech, proč se představitelé vládní TOP09 tak urputně brání vyšetřování kauzy CASA a vydání kolegyně Parkanové k trestnímu stíhání, lze jen spekulovat. Pokud jsou důkazy proti Parkanové nedostačující, bude přece moci svou nevinu dokázat u soudu, tak jako by musel v podobném případě kterýkoli jiný občan České republiky.

Jenže zpátky ke Kalouskovi a vládní koalici. Poté co vyšlo najevo, že Kalousek osobně v této věci telefonoval s vyšetřovatelem případu (ten následně, jak velí předpisy, informoval o telefonátu ministra financí své nadřízené), premiér Nečas prohlásil, že podobné nátlakové akce nebude u svých ministrů tolerovat. To jsou zajisté chvályhodná slova - nebýt toho, že je vyřkl stejný premiér, který nedávno v parlamentu hovořil o spiknutí „party plukovníků“ proti vládě. Avšak i přes varování ze strany samotného premiéra neváhal Kalousek popustit uzdu své fantazie ještě dál a hned ve středu minulý týden pronesl svou již památnou větu pro časopis Týden.

Navíc se ukazuje, že - jak píše týdeník Respekt ve svém aktuálním vydání - vyšetřování kauzy CASA provázely i další tlaky. Časopis na to poukazuje s odvoláním na dozorujícího státního zástupce. Pokud se tato podezření ukáží jako pravdivá, bude se jednat o naprosto bezprecedentní zásah do nezávislosti justice.

Dá se – v nadsázce - chápat, že pro vládní koalici je vyšetřování jejich čelních představitelů nepříjemné a že se je bude snažit zlehčovat. Vzpomeňme například na kauzu bývalého ministra životního prostředí Pavla Drobila, která byla v tichosti zametena pod koberec, či vyšetřování Alexandra Vondry v souvislosti s kauzou ProMoPro, které uvízlo ve slepé uličce, poté co státní zastupitelství odmítlo dát povolení k domovním prohlídkám u podezřelých osob. Stejně tak lze i chápat, že se ministru Kalouskovi nemusí líbit, že policie vyšetřuje politiky z jeho nejbližšího okolí. Je ale naprosto nepřijatelné, aby se prostřednictvím médií či osobně po telefonu snažil zastrašovat policejní vyšetřovatele. Nezávislost policie, stejně jako všech dalších orgánů činných v trestním řízení, pokud to pan ministr náhodou neví, je totiž jedním ze základních pilířů fungování demokracie.

V jednom tedy musím ministru Kalouskovi dát za pravdu. Vskutku se jedná o bezprecedentní útok na demokratické mechanismy tohoto státu. Ovšem ne ze strany policejních orgánů, ale přímo ze strany ministra. Už není otázkou, zdali ministr financí činil nátlak na vyšetřovatele po telefonu – on to totiž opakovaně a bez sebemenších zábran činí prostřednictvím sdělovacích prostředků.