Nelze než naprosto souhlasit se stanovisky našeho prezidenta, předsedy vlády i ministra zahraničních věcí, která odsoudila ruskou vojenskou intervenci na Krymu. Situace na Ukrajině nemá a nemůže mít vojenské řešení. Současně však není možné pomíjet ostatní faktory, bez nichž se celkové řešení situace neobejde.
Události v Kyjevě v minulých týdnech dále prohloubily propast mezi etnickými Ukrajinci a Rusy na východě země i na Krymu. Demonstrace v Kyjevě probíhaly na stále vyhraněnějším protiruském pozadí, navíc s nemalou účastí extrémních a radikálních sil.

Odpovědnost je i na Evropské unii
Svůj díl odpovědnosti za negativní trendy vývoje na Ukrajině (a nejen od listopadu 2013) do jisté míry nese i Evropská komise, některé členské země EU a velká část poslanců Evropského parlamentu. Od počátku krize soustředili totiž svou pozornost téměř výlučně na Kyjev. Snad nikdo z nich se neobtěžoval zajet na východ Ukrajiny či na Krym. Evropské instituce ani členské státy neodsoudily jasně a srozumitelně násilnické elementy mezi pokojnými demonstranty. Nepožadovaly jejich izolaci v protestním hnutí ani jasný distanc od takových sil ze strany prodemokratické opozice.

Není pak divu, že lidé z radikální, antisemitské a protiruské strany Svoboda jsou nyní v dočasné vládě Ukrajiny, která navíc není schopná je jakkoliv usměrňovat. Vládu s účastí takové strany nelze počítat za vládu proevropskou. V Evropě by byla nejspíše předmětem mezinárodní izolace. Radikálové navíc získali významná místa v represivních a silových složkách nového ukrajinského vedení. To všechno mělo ruskou menšinu na Ukrajině uklidnit?

Rozpad Ukrajiny nejhorší možné řešení
Nové politické vedení země navíc zjevně nechápe svou odpovědnost za zachování územní celistvosti země. Významný krok k eskalaci napětí učinil ukrajinský parlament pokusem o zrušení jazykového zákona. Tím si „nová“ Ukrajina vzala mimo jiné jako rukojmí i další národnostní menšiny na svém území.

Nezapomínejme též, že EU dnes možná dohání vlastní bumerang – na našem kontinentě máme precedent Kosovo. Precedent jednostranného prohlášení nezávislosti, který podpořila i česká pravice, tehdy bohužel z vládních pozic.

Současné vedení Ukrajiny by mělo dostát své odpovědnosti a učinit nejen vstřícná gesta, ale zejména praktické kroky vůči národnostním menšinám. S novou vládou by se měli být schopni identifikovat i lidé z východní části Ukrajiny a jejich hlas by měl být adekvátně zastoupen. Bez toho těžko můžeme čekat výraznější zlepšení situace.

Nejhorší možné vyústění současné krize na Ukrajině je další prohlubování příkopů uvnitř ukrajinské společnosti. Proces, který by šel jen těžko zvrátit. Analogická situace se odehrává na mezinárodní scéně, případná diplomatická kolize mezi EU a USA na jedné straně a Ruskem na druhé pro budoucí vývoj na Ukrajině nevěstí nic dobrého. Geopolitická a ekonomická realita Ukrajiny je neúprosná a nová ukrajinská vláda bude muset využít veškeré možnosti spolupráce nejen s Evropskou unií, ale i se svým východním sousedem Ruskem.

Vojenská intervence je nepřípustná
Nic z výše uvedeného však nemůže ospravedlnit porušení mezinárodního práva, ke kterému došlo ruskou vojenskou intervencí. Je třeba vyvinout maximální úsilí, aby se komplikovaná situace na Ukrajině řešila u jednacího stolu, nikoliv před hlavněmi tanků. Mají-li však takováto jednání mít šanci na úspěch, nesmí pracovat s černobílým a šablonovitým pohledem a musí zahrnovat i výše uvedené aspekty.