Do jaké míry by měla česká zahraniční politika trvat na prosazování lidských práv, a do jaké míry by měla nalézt kompromisy s prosazováním dalších rozmanitých zájmů České republiky?

Minulý měsíc jsem měl možnost vystoupit na panelové diskusi k roli lidských práv v české zahraniční politice u příležitosti každoroční konference Forum 2000. Se zástupci politických stran jsme diskutovali různé názory a pohledy na lidskoprávní rozměr české zahraniční politiky.

Troufám si tvrdit, že v případě lidských práv a konkrétně toho, že by měla být součástí naší zahraniční politiky, panuje obecná shoda. Umožnit lidem svobodně se rozhodovat o svém osudu a nebýt perzekvováni za vlastní názory jsou základní hodnotové principy, které je nejen doma, ale i v zahraničí třeba hájit. Ostatně na tom jsme se dokázali během zmiňované panelové diskuze bez výhrad shodnout. Na druhou stranu je správné diskutovat o tom, do jaké míry se nám agendu lidských práv daří efektivně prosazovat, a to nejen ve vztahu k zahraničí, ale samozřejmě i ve vztahu k zájmům a prioritám České republiky.

V tomto ohledu vnímám debatu o lidských právech u nás jako poněkud nešťastnou či minimálně zkreslenou. Tato debata je totiž často postavena do roviny buď a nebo. Takto však diskutovaná otázka přece postavena není, a to ani v České republice ani i dalších vyspělých západních státech, které se k prosazování lidských práv hlásí.

Lidská práva jsou nepochybně součástí naší zahraniční politiky, ale představují zároveň pouze jeden z pomyslných pilířů, na kterých naše diplomacie stojí. Agenda lidských práv v české zahraniční politice proto vyžaduje pevnější ukotvení a užší provázanost s dalšími zahraničněpolitickými prioritami. Platí to nejen ve vztahu k našim zájmům a jejich úspěšnému prosazovaní, ale i vůči zemím a oblastem, kde se snažíme ke zlepšení lidských práv přispět. Zahraniční politika je a musí zůstat komplexní proces, jehož cílem je prosazovat a skloubit dohromady různé zájmy, ať již v bezpečnostní, politické, ekonomické, či právě lidskoprávní rovině.

Dokážeme si ale rozumně odpovědět na to, jaké širší a dlouhodobé cíle při prosazování lidských práv sledujeme?

V prvé řadě je třeba aplikovat individuální přístup – to znamená postupovat případ od případu, země od země. Je třeba brát ohled na rozdílné sociopolitické podmínky v té či oné zemi. Zároveň je nutno zvažovat i naše další zájmy, ať již bezpečnostní, politické či ekonomické. Podobně jako lidská práva je i ekonomická diplomacie a podpora našich firem součástí naší zahraniční politiky a všechny tyto oblasti mají v ní své nezpochybnitelné místo. Od reality odtržené výkřiky do médií mají ve skutečnosti velmi malý užitek. Je určitě dobré projevit i pokoru s vědomím ne vždy ideálního stavu věcí u nás doma. Diskutujme a bavme se s našimi partnery na oficiální úrovni. To je práce pro diplomaty, kteří se snaží trpělivě a vhodně nastolovat tato témata v jednání s našimi zahraničními partnery. Výsledky možná nedostaví ze dne na den, ale mohou přinést mnohem trvalejší změnu.

Při prosazování lidských práv musíme klást také důraz na sociální a ekonomická práva. Podobný přístup může jen přispět k větší stabilitě a výraznějšímu rozvoji občanské společnost v dané zemi.

Využívejme rovněž možností, jaké nám dává členství v mezinárodních organizacích, včetně EU, a snažme se postupovat společně s našimi spojenci a partnery. Ať má náš hlas větší váhu.

Vždy se ale zároveň snažme naše kroky rozmýšlet na několik tahů dopředu. Pokud usilujeme o změnu poměrů v té či oné zemi, existuje zde reálná alternativa? Jaký dopad bude mít náš postup na naše dlouhodobé zájmy a vztahy s konkrétní zemí? Kdo jsou z hlediska lidskoprávní problematiky v daném místě naši skuteční partneři a nakolik jsou čitelní? Určitě by bylo užitečné dobrovolně se vhánět do izolace a často tak vyklízet pozice jiným?