Premiér Bohuslav Sobotka se minulý týden na poradě českých velvyslanců na ministerstvu zahraničí postavil za myšlenku vybudování společné evropské armády. Patří tak mezi celou řadu evropských politiků, včetně prezidenta Miloše Zemana, kteří tuto iniciativu veřejně podporují.

Přestože se dá tento návrh šmahem odmítnout jako těžko představitelný a na míle vzdálený realitě, debata ohledně budoucnosti evropské obranné spolupráce bude nejen klíčová pro bezpečnost České republiky, ale může zásadně ovlivnit další osud evropské integrace. Jinými slovy, evropské vlády v současnosti nemají jinou alternativu než směřovat k vytvoření společné armády a dluží to především svým občanům.

Evropa je nyní vystavena řadě bezpečnostních hrozeb ve svém nejbližším okolí, ať už se jedná o vnitřně nestabilní Libyi, konflikt v Sýrii či třeba islámský terorismus. Není tajemstvím, že Evropa dlouhodobě postrádá klíčové vojenské schopnosti, které potřebuje k efektivnímu zvládání těchto bezpečnostních výzev. Například úspěšné řešení migrační krize se jen těžko obejde bez efektivní kontroly hranic a potíraní převaděčských gangů, k čemuž je mimo jiné potřeba kvalitní a efektivní námořnictvo.

Je také potřeba stabilizovat země, odkud míří do Evropy migranti, a to není možné bez dopravního vojenského letectva či organizování a provádění robustních asistenčních misí, které by například pomáhaly s budováním místních bezpečnostních složek. Bez nich totiž budou snadno extremisté a teroristé hledat útočiště ve zhroucených zemích.
Navíc i v tak základní otázce jako je zajištění vlastní obranyschopnosti trpí evropské ozbrojené síly řadou nedostatků. A v době, kdy i největší optimista pochybuje o stabilizaci situace ve světě, je přehlížení vlastní bezpečnosti nanejvýš nezodpovědné. Přestože Evropská unie jako celek předčí ekonomicky Spojené státy, vydává na obranu ani ne polovinu toho co náš spojenec v NATO. Nemluvě o tom, že část výzbroje v arsenálech evropských armád stále není interoperabilní, což zvyšuje náklady a snižuje efektivitu při vzájemné spolupráci.

To, co nazývám evropskou společnou armádou je samozřejmě cíl, je to něco, co my s vysokou pravděpodobností již nezažijeme. Lze si jen těžko představit, že do pár let můžeme vybudovat nějaké evropské tankové divize, ale o to ani nikdo neusiluje. Nicméně zastánci evropské armády prosazují něco jiného - budování zárodků této budoucí armády tam, kde je to možné a kde to dává smysl. Musíme posilovat a utužovat obrannou spolupráci mezi evropskými státy a tlačit na zvyšování její efektivity.

Zárodky takové spolupráce je možné vidět už dnes. EU pod hlavičkou Společné bezpečnostní a obranné politiky provádí šest vojenských a 11 civilních misí v různých částech světa. Členské státy EU se střídají a dávají k dispozici své jednotky do evropských pohotovostních sil, takzvaných Bojových uskupení EU.

Můžeme vidět i úspěšné příklady fungující regionální spolupráce - třeba námořní síly zemí Beneluxu, nizozemsko-německé společné jednotky či snahy o užší spolupráci mezi českým a slovenským letectvem. Regionální spolupráce může být totiž dalším důležitým stavebním kamenem pro rozvoj evropské obranné identity.

Zároveň by bylo scestné uvažovat o nahrazení NATO, to nadále zůstává pilířem evropské bezpečnosti. Nicméně to nevylučuje rozvíjení evropských obranných schopností. Právě naopak, protože pouze silná a akceschopná Evropa může aspirovat být důvěryhodný a sebevědomí partner vůči USA.

Myšlenka vzniku společné evropské armády se může zdát jako čirá utopie, ale ty podstatné změny se již dějí, i když opatrně. Posílení bezpečnosti Evropy a jejích občanů je dnes možné jen soustředěním roztříštěných zdrojů evropských států a to platí dvojnásobně o menších státech jako je Česká republika. Mimochodem, to je přeci smysl pragmatické a prospěšné evropské integrace. Pokud se evropské vlády rozhodnou pokračovat po této - jakkoliv trnité – cestě vedoucí k vytvoření evropské armády přispějí nejenom k bezpečnější Evropě, ale zároveň vrátí důvěru občanů v evropskou integraci. A proto je důležité myšlenku evropské armády prosazovat.

Článek vyšel v dnešním vydání Lidových novin (29. srpna 2016).