Některé zločiny minulosti se nesmí opakovat. Patří mezi ně i osud mnoha tisíc Rusů, Ukrajinců a Bělorusů vyhnaných bolševiky po první světové válce z vlasti, kteří našli svůj druhý domov v Československu. S příchodem Rudé armády byli vražděni a stovky odvlečeny do sovětských gulagů. Na uctění jejich památky jsem inicioval vznik petice za přejmenování kousku bezejmenného parku na Praze 6 na Park ruského exilu. V době, kdy sílí snahy relativizovat českou historii nabývají podobná gesta na důležitosti.

Jde o krásný kousek zeleně na Praze 6, který je překvapivě poklidný a skoro by se dalo říct, že až obyčejný. A přece se přinejmenším ve dvou ohledech liší od většiny parků a proto by měl mít své jméno.

Uprostřed stojí kontroverzní socha sovětského maršála Ivana Koněva. Kromě svého podílu na osvobození části Československa zvládl Koněv ještě potlačit protikomunistické povstání v Maďarsku, podílet se na stavbě berlínské zdi a před okupací Československa v srpnu 1968 přivést delegaci plnou špionů, kteří připravovali vojenské obsazení naší země.

Není divu, že jeho socha je zdrojem konfliktů. Zapomíná se, že má přímou odpovědnost i za řádění zvláštních jednotek Rudé armády SMERŠ, které hned v květnu začaly vraždit a unášet významné příslušníky ruského, ukrajinského a běloruského exilu do sovětských koncentračních táborů, kde většinu z nich utýrali k smrti. Vzpomeňme alespoň Sergeje Vojcechovského, generála československé armády, který působil v protinacistickém odboji a v komunistickém GULAGu na Sibiři zemřel v roce 1951.

Druhá odlišnost parku nespočívá v tom, v čím je teď, ale v co se i s vaším přičiněním může změnit. V připomínku, že v Česku nezavíráme oči ani před smutnými momenty naší historie. Naopak zůstávají v naší paměti jako tichá připomínka a důrazné varování.

Je to také hold prezidentovi Tomáši G. Masarykovi a jeho iniciativě, která ve své době neměla obdoby. Ukazujeme tím, že masarykovské hodnoty nezištné pomoci, solidarity a úcty k lidskému životu zůstávají naší společnosti drahé i nadále.

Pokud chcete přispět k dobré věci, podpořte iniciativu, kterou prosazujeme spolu se zastupiteli na Šestce Jiřím Hoskovcem, Ondřejem Chrástem a Evou Tichou. Podepište petici za přejmenování kousku parku na Praze 6, kde významná část uprchlíků před bolševickým terorem žila, na Park ruského exilu.

Společně tím uctíme oběti sovětské tyranie, kteří byli po válce odvlečeni do sovětských gulagů. Jde o tragický a málo známý střípek historie českých dějin.

Udavači a osvoboditelé
Po Velké říjnové revoluci, která se odehrála v listopadu 1917, se prezident Tomáš G. Masaryk zachoval jako státník světového formátu. Nabídl tisícům Rusů, Ukrajinců a Bělorusů prchajících před bolševickým terorem nový domov v novorozeném Československu. Ačkoliv jsme sami neměli peněz nazbyt, nabídli Čechoslováci na záchranu a přesídlení intelektuální elity a studentů více peněz, než všechny ostatní státy Evropy dohromady. Pomohli jsme více, než 20 tisícům lidí, kteří se podíleli na rozkvětu naší země. Podíleli se na jejím rozkvětu v oblasti vědy, architektury a umění, ale například i v armádě.

Rudá armáda v závěru druhé světové války řadu z nich povraždila a stovky odvlekla do komunistických koncentračních táborů. Tehdejší vláda pro ně neudělala zhola nic, i když řada z nich byla našimi občany.

Noví obyvatelé Republiky našli nové domovy po celé zemi, v Praze se pak jednalo zejména o Dejvice a Bubeneč. Místo šťastného konce války, ale spoustu z nich čekaly jen později další útrapy. Moskva totiž ani nezapomíná, ani neodpouští.

S Rudou armádou do Československa v květnu 1945 přišly též jednotky SMERŠ, které bezohledně pátraly po bývalých exulantech, teď už ve většině případů, řádných občanech republiky. Běda každému, koho vypátrali. Zatímco statisíce lidí po celé zemi slavilo konec teroru druhé světové války, po celém území probíhala nová vlna zatýkání, věznění a únosů do Sovětského svazu. Většina těchto nebožáků skončila v pracovních táborech na Sibiři. Československá vláda neudělala pro jejich záchranu ze strachu před Moskvou nic. I přesto, že mnoho odvlečených bylo československými občany.

Jen v Praze byly zatčeny stovky lidí. Sovětský teror přežilo a do vlasti se vrátil jen zlomek z nich. Připomínkou těchto tragických příběhů by se měl stát právě park na náměstí Interbrigády.

Spojme se!
Pokud Vás osudy unesených ruských exulantů zaujal a chtěli byste mou iniciativu podpořit, nabízí se celá řada možností. Bylo by skvělé, kdyby jste v první řadě podepsali petici za přejmenování. Nemusíte zůstávat sami u sebe, můžete rozšířit zvěst i do svých sociálních bublin.

Jeden samotný hlas mnoho nezmůže. Ale společným úsilím je změna dosažitelná. Třeba právě změna sloužící k uctění památky zmařených lidských životů, která nám navždy bude připomínat, že některé chyby minulosti se nesmí opakovat. Obzvláště pak v době, kdy snahy relativizovat tragické střípky české historie opět nabývá síly. Vaše úsilí má smysl. A já Vám za něj děkuji.