„Kam se nedostane džíp, vyrážejí průzkumné výpravy na koních. Putují po horách a zjišťují, co lidem schází.“ Psalo se v roce 2003 v časopise National Geographic o naší práci. Někteří nás, humanitární pracovníky, měli za dobrodruhy, jiní za hrdiny. Složité geopolitické otázky tenkrát kladl jen málokdo, stejně jako se nepochybovalo, jestli pomoc není jen další forma dominance západu. Ty otázky jsme si pokládali sami, ale zároveň se rádi nechali nést na vlně mírného obdivu.

Ačkoli se snažíme okolí přesvědčit, že jsme jen manažeři a trochu úředníci, zároveň čas od času dáme k dobru historku, která ukazuje odlišný obrázek. Jednomu v pustině Jižního Súdánu natekla po kousnutí pavoukem noha, a měl jen dvanáct hodin na to se dostat do nemocnice, jiný koukal do hlavně AK-47 radikálního islamisty, kolegyně ležela hodiny v Kongu na zemi uprostřed přestřelky mezi ozbrojenými skupinami. Vpravdě to nejsou historky veselé, a spíš než o chvástání se se jedná o způsob, jak se s takovými zážitky vyrovnat a nepadnout do tenat posttraumatické stresové poruchy.

Dnešní společnost je rozdělená hned několika řezy. Podle jednoho jsou na jedné straně vojáci, policisté a policistky, hasiči a hasičky, lékaři a lékařky zkrátka drsní hoši a dívky, kteří řeší opravdové problémy. Pak jsou tu politici, vědci, herci, filozofové, intelektuálové, zkrátka ti, co jen mluví. Nakonec jsou tu podnikatelé a lidé, kteří pracují rukama. Ti společně produkují HDP, a o jejich roli proto nikdo nepochybuje.

Humanitární pracovníci a pracovnice by podle příznaků uvedených výše spadaly do skupiny první. Nemluvě o tom, že jezdí terénními auty, na koních, na loďkách v řekách někdy i plných krokodýlů a když se zadaří, letí vrtulníkem. Jenže ouha. Oni zároveň mluví jako lidé z kavárny, o lidských právech, genderové a etnické rovnosti a někdy nedej bože o tom, že by se uprchlíkům mělo pomáhat. Humanitárci, jak si v branži říkáme, se tak ocitají tak nějak mimo; jako by nestačilo, že naše profese nefiguruje v žádném seznamu povolání, a člověk se neustále musí řadit do kategorie „ostatní“.

V oboru jsem osmnáct let. Práce je to teď daleko komplikovanější, tlak na to, aby všechno bylo podle procesně naprosto správně, procesy zdokumentované, vše několikrát zauditované, dopady práce přesně změřené a měření nezávisle ověřené, přičemž očekávání na rozdíl od českých státních institucí je, že vše bude fungovat na 100 %, nehledě na to, jestli projekt řídíte uprostřed deštného pralesa nebo občanské války.

V roce 2002 jsem vedl v Afghánistánu projekt, v rámci kterého jsme provozovali pekárny u škol. Dohlédli jsme na to, že děti dostali svou placku chleba. Dnes máme projekty, které zajistí snížení dětí s akutní podvýživou (dle metodiky MUAC) o 15 % v horizontu jednoho roku. My máme radost, že daleko efektivněji dokážeme cílit naše úsilí a výsledky práce jsou víc udržitelné. Ale nejen naše babičky přestávají rozumět tomu, co že to vlastně děláme za práci.

Správný humanitární pracovník pořád musí umět zabalit si jídlo na několik dní a vydat se deštným pralesem na celodenní pochod na monitoring staveb studen, stejně jako si vzít oblek a jít přesvědčovat ministra školství o potřebě reforem. Potřebujete být trochu antropolog, sociolog, ekonom a jednou za čas večer filozof. Lidé v Člověku v tísni zodpovídají za rozpočty v řádech milionů korun, řídí týmy o desítkách lidí, reprezentují na mezinárodních fórech. A místo té trochu legrační adorace z nultých let to pak schytají, že jsou sluníčkáři a měli by se naučit pořádně pracovat. Při rodinných sešlostech se pak o té zvláštní práci raději mlčí, protože pomáhat lidem na jiném kontinentě je minimálně podezřelé.

Můj dík patří všem kolegyním (ty v branži začínají převažovat) a kolegům, kteří tuhle stále složitější a stále méně oceňovanou práci dělají. A také všem těm desítkám tisíc lidí, kteří humanitární organizace podporují. Je to důležité nejen, aby bylo za co pomáhat. Je to i skvělá motivace dál usilovat o to, aby lidé na druhém konci planety mohli žít lepší životy.