V egyptském Šarm aš-Šajchu se po sedmadvacáté koná konference OSN o změně klimatu. Do popředí diskuse se poprvé dostalo téma finanční pomoci zemím, které jsou klimatickou změnou už dnes silně poškozené (loss & damage). I proto se letos summitu účastní lidé z Člověka v tísni, který v řadě těchto zemí dlouhodobě působí.

Před třiceti lety 154 zemí podepsalo rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu (UNFCCC). Dnes je signatářů 198. Cílem každoročních konferencí COP není nic menšího, než “stabilizace koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by zabránila nebezpečným antropogenním (tj. člověkem způsobeným) zásahům do klimatického systému". Další článek úmluvy pak říká, kdy se tak má stát: "Mělo by toho být dosaženo v časovém rámci dostatečném k tomu, aby se ekosystémy mohly přirozeně přizpůsobit změně klimatu, aby nebyla ohrožena produkce potravin a aby hospodářský rozvoj mohl probíhat udržitelným způsobem". Jinými slovy dřív, než bude pozdě.
Jenomže ono už do značné míry pozdě je. Proto se čím dál větší důraz klade na tzv. adaptační opatření, tedy snahu, aby se lidé kdekoli na světě již nezvratným změnám přizpůsobili a aby dopad na životní prostředí byl co nejnižší. To nic nemění na tom, že je třeba dál usilovat o snižování emisí skleníkových plynů, protože škála dopadů změny klimatu začínající na „zásadní“ a končící na „katastrofální“ je pořád dost široká.
Kromě adaptace je poprvé na jednacím stole i téma finanční pomoci zemím poškozeným v důsledku globálního oteplování (loss & damage). Konečně se totiž oficiálně přistoupilo na myšlenku, že jsou země, které už za změny klimatu platí, a že ti, kteří platí nejvíce, na ní mají nejmenší podíl. Ono to zní logicky, ale etické a politické důsledky přiznání téhle pravdy jsou zásadní.
A tohle jsou také hlavní důvody, proč se konference účastní i Člověk v tísni. V zemích, jako je Etiopie, Zambie, Mongolsko nebo Kambodža, už roky pracujeme na tom, aby se místní komunity změnám přizpůsobily a naučily se v nových podmínkách žít. Víme, že to jde. Umíme například místa zdevastovaná vodní a větrnou erozí přeměnit v oblasti, kde se v krajině zadržuje voda a znovu rostou lesy. Nejde to bez zájmu a pochopení místních lidí a institucí, kteří se musí stát sami nositeli změn, a to bez dotací, kterými si pomáháme v Evropě. Na dotace totiž peníze v rozvojových zemích nejsou.
A v zemích, jako je Nepál, Filipíny, Afghánistán, Angola nebo Mali, zas pomáháme obětem extrémních klimatických jevů. Bohužel, peněz na tuhle práci není dost, protože pomoc je vnímaná jako něco extra, něco navíc, nikoli jako platba za to, že jsme klimatickou změnu léta popoháněli, co to šlo. A zároveň říkáme, že se po naší západní cestě průmyslového boomu, které byla zaplacena emisí ohromného množství skleníkových plynů, už nikdo další nesmí vydat. Kdyby bylo více prostředků pro země postižené klimatickou změnou, bylo by také možné víc investovat do prevence dopadů katastrof a do budování systémů včasného varování. To ve svém důsledku nejen ušetří lidské životy, ale také miliony dolarů na humanitární pomoc.
Jenže, v roce 2020 z 83,3 miliard USD určených na financování opatření v oblasti klimatu šlo pouze 28,6 miliardy USD na adaptační opatření. Na konferenci COP26 bylo dohodnuto zdvojnásobit financování adaptačních opatření, aby bylo dosaženo kýžené rovnováhy financí na adaptaci a mitigaci (snižování emisí), což se nastalo. Nehledě k tomu, že ani nebylo dosaženo slíbené celkové částky 100 miliard USD.
V praxi to z pohledu Člověka v tísni znamená, že prostředky na smysluplné adaptační projekty, které přinášejí konkrétní a jednoznačně měřitelné výsledky, jsou jen velmi těžko dostupné. Přitom se na rozdíl od čistě mitigačních investic jedná o spíše méně nákladná řešení.
Ve světle nových problémů, kterým čelíme, se nové investice zdají být utopií. Jenže pokud to neuděláme, svět se bude otřásat ještě víc a čekají nás nejspíš migrační krize, jaké jsme v novodobé historii nezažili. Důležitou zprávou také je, že většina rozvojových zemí se nevnímá jen jako oběť a nečeká na spásnou pomoc ze zemí bohatších. I tady na COPu je vidět spousta inovací a příkladů, jak místní vlády v zemích strádajících změnami klimatu svou situaci řeší. Jenže bez společného úsilí a propojení finančních a lidských zdrojů bez ohledu na to, odkud jsou, se ze spirály stále se prohlubujících dopadů změny klimatu ti nejhůře postižení nedostanou.