Václav Klaus se pateticky obrátil na veřejnost a udělal ze sebe oběť štvavé kampaně zuřivých mstitelů z řad 'našeptávačů', 'rozvracečů', 'nenávistníků' a podobně. Je to opravdu tak?

Nikoliv. Je třeba nalít si čistého vína.

V této souvislosti si dovolím načrtnout zde jedno podobenství, podobenství o ještěrce a jejím ocásku. U tohoto plaza se vyvinula zvláštní schopnost sloužící k jeho přežití. Výhoda ještěrky v boji s útočníkem tkví v tom, že když ji někdo začne ohrožovat, zbaví se svého ocásku a bez ocásku kamsi zmizí, přičemž v krátké době jí naroste ocásek jiný. Ten oddělený ocásek pak sebou ještě mrská, kroutí se a podobá se báječné kořisti, takže útočník se na něj vrhne. Leč ještěrka je dávno v bezpečí a nic v jejím chování se nemusí měnit.

Václav Klaus se srdceryvně snaží vloudit do přízně mnohých a provází to stesky na to, co mu jiní vždycky dělali a dělají i teď. Avšak veřejnost mu již na špek skákat nebude. Je totiž nasnadě to, že jeho samotného někdo z povzdálí úkoluje (asi na něj něco kompromitujícího má). Bylo to tak podle všeho od samotného počátku, přičemž strategii jeho politiky osnoval někdo úplně jiný než on sám. Jeho výhodou bylo, že pro něj expertní team (Weigl, Jakl a Hájek to ovšem při svém intelektuálním vybavení být nemohli) dělal po celou dobu analýzy a sestavoval scénáře pro jeho další kroky. On samotný se naučil hrát tu hru (herec je docela schopný) výtečně.

Ovšem nyní nastal čas, kdy musí již odejít. Podotkne jistě leckdo, že do propadliště dějin, což musí jeho ješitnost povážlivě děsit. Cenou útěchy pro něj je, že se stává obětovaným hrdinou a středem vesmíru. A požadavek tohoto rázu do scénáře loutkového představení skvěle zapadá: soupeři po něm jdou již dlouho a nyní se proti němu všichni ti nezávislí intelektuálové a novináři spikli.

Leč mějme na paměti, že jde pouze o ocásek k odlákání obecného zájmu, přičemž ještěrka samotná je někde úplně jinde. Té ještěrce již více či méně potají roste ocásek jiný.

Chystá se volba nového presidenta a můžeme se ptát, koho asi si dirigenti vyberou k tomu, aby pokračoval v oné burleskní frašce a hrál v ní roli presidenta po presidentovi minulém. Řešení je ovšem prosté. Kdo s Václavem Klausem sdílel privilegované místo v perestrojkovém Prognostickém ústavu a s kým uzavřel opoziční dohodu coby počátek našeho konce? Kdo ho vždycky chválil a koho chválí i doporučuje na presidenta nyní on? Kdo také tepe do Bruselu a naopak od Lukoilu dostává povýtce obskurní a štědré finanční dary?

Ještěrka již má jiný ocásek a začíná s ním ještě poněkud ostýchavě mávat. Ten původní ocásek ovšem stále poutá zájem všech a o to jde.

Nenechme se tudíž obalamutit slovy Václava Klause o tom, že někdo útočí na jeho osobu: dostal prostě za úkol se takto chovat, aby na sebe poutal pozornost všech. Má ovšem pravdu v tom, že o onu samotnou amnestii nejde - nejde o ni jemu. Jemu či tomu, kdo stojí za ním, se jistě hodí propustit ty, kteří v dobách jeho vlády vesele rozkrádali, nicméně daleko významnější je, že se propustí spousta vězňů a že ti budou páchat své násilné zločiny dál, což přispěje k rozdmýchání chaosu. Chaos probouzející v lidech pocit zoufalství či nihilismu přitáhne pozornost k tomu, kdo onu milost pachatelům dal, a zároveň vytvoří skvělé prostředí na to, aby se někdo pevnou rukou chopil moci - báječný předobraz lze najít v působení a životě Michaila Bakunina (Bakunin mimochodem rozvracel roku 1848 také v Praze a byl za to souzen) s tím, že Fjodor Dostojevský toto chování v Běsech brilantně vylíčil.

Buďme ve střehu! A přestaňme se tolik zabývat Václavem Klausem - Klaus za to nestojí.