Zkušenost s dosavadními presidenty je převážně katastrofální

S volbami presidenta máme stále potíže. Změnili jsme sice ústavní zákon a volíme nyní přímo, ale podpásových ran je spíš víc než míň. Hlavní rozdíl pak tkví v tom, že v předminulých a minulých volbách se upláceli jednotliví poslanci, zatímco nyní je příprava vítězů daleko dražší. Jeden z již reálných kandidátů si nechává lít obrovské peníze od velmi obskurantních skrytých dárců do svých fondů a z toho si svou kampaň financuje.

Fakticky by tomu tak bylo i na opačné straně potud, pokud by se do druhého kola dostal druhý favorit podporovaný velmi spornými osobami. Připravené to bylo výtečně a čáru přes rozpočet režisérům v pozadí udělali prostí lidé díky propojení přes sociální sítě. Budeme doufat, že stejnou ťafku dostane v nadcházejícím kole i ten samolibý tlučhoř.

Avšak zamysleme se: až dosud jsme měli celkem 10 presidentů (Masaryk, Beneš, Hácha, Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda, Husák, Havel, Klaus) a všichni kromě dvou byli vesměs buď přímo zločinci anebo více či méně pochybné osobnosti - osobnosti takového rázu, že se za ně musí většina společnosti stydět. Těch osm určitě nelze pokládat za hrdiny, kteří by byli ochotni jít na trh se svou kůže či kteří by byli alespoň mravním příkladem hodným následování.

Obávám se, že v dalších dekádách bude takový poměr přetrvávat. Připomenout je zde třeba, že oni dva, kteří vybočovali z tradice slabochů, stanuli na českém trůnu za velmi mimořádných, vlastně revolučních okolností. Dovolil bych si tvrdit, že kdyby byl býval Masaryk či Havel kandidovat na presidenta o pár roků později, docela určitě by se presidentem nestal.

Co z toho vyplývá? Domnívám se, že zcela racionální závěr: zkušenost deseti případů je validní a signifikantní již tak, že na ní lze stavět. Hrát tuto vabank ruletu a doufat v to, že od nynějška již každý další president bude ctěn všemi v zahraničí i doma, je z říše naivních snů. Jsem si jist, že zejména potud, pokud nyní Zeman vyhraje, dostoupí všeobecná frustrace vrcholu a společnost začne opět uvažovat o procedurálních změnách.

Nabízí se tudíž udělat základní obrat: namísto volby presidentů si najít důstojný šlechtický rod a tomu přenechat onu ceremoniální roli panovníka a také hned po Vatikánů největší panovnický komplex coby sídlo. Zdá se totiž, že společnostem s králem v čele to jde náramně k duhu. Bez krále by se Španělsko jen těžko stalo demokratickým a demokracii členové britského, holandského, norského, švédského či dánského království hájili dost srdnatě - s komunismem ani s nacismem se nespojili.

Pokládám tuto rozsáhlou zkušenost nejvyspělejších zemí za průkaznou tak, že bychom se z ní měli poučit. Napadá mě jeden český šlechtický rod ...