Hladina diskusí o Ústavu pro studium totalitních režimů je v poslední době hodně zčeřená. Zabývají se jí hlavně politici a lidé politikům blízcí. Avšak v tom právě tkví základní chyba.

Co s tím? Na jedné straně jde o to vyrovnat se s minulostí. Avšak představa toho rázu, že zřídíme ústav a ten vytvoří oficiální výklad dějin podle zadání mocných, je zčásti residuem komunistického či nacistického uvažování a ovšem povýtce šílená. Jediným výsledkem bude, že se každé čtyři roky po volbách bude měnit výklad dějin. Veliké štěstí je, že Češi si již dávno vytvořili atavistické návyky všechny takové pokusy ignorovat či ještě spíš se jim vysmívat.

Pokusy skrývat doktrinální záměry a zadání pod rouškou seriózního bádání jsou jen ještě obludnějším podvodem. Důvod tkví v tom, že objektivně studovat dějiny prostě nelze, když přece v dějinách jde o hodnoty a hodnoty jsou přístupné pouze určitému subjektu v jeho soudech s tím, že nikdo není v god-like postavení tak, aby mohl sine ira et studio myslet minulost po částech i v celku. Vždycky je třeba počítat s tím, že historik do svého pojetí historie vnese priority své; za poctivé lze pokládat jen to, že prostě tyto priority a vlastní pozici zmíní předem (ze všeho nejhanebnější je skrývat se za něco či někoho jiného). Všechny snahy o vyváženost nakonec dopadnou tak, že se požaduje 'deset minut pro Hitlera a deset minut pro Židy' čili že ke komunismu se budou 'v míře přiměřené' vyjadřovat též komunisté samotní. Bůh nás chraň před takovým přístupem!

Požadavek na vytvoření zvláštního ústavu pro vědecké bádání a vědecké postižení komunistické minulosti musí nutně končit v náruči politiků a politických stran, které si jen těžko nechají ujít šanci vládnout i nad minulostí ke svému prospěchu. Pochopitelně je výzkum dějin nutností, avšak zhostit by měl mít možnost kdokoliv. V ČR je řada ústavů dějin a dějiny jsou zkoumány též na universitách učiteli i jejich žáky. Avšak též kdokoliv jiný by měl mít úplně stejnou možnost probírat se archivními záznamy a vybrat si v nich to, co do své práce potřebuje. Například spisovatelé či jiní umělci mohou najít v záznamech bohatou inspiraci pro svá díla. Mám dokonce za to, že vyrovnat se diferencovaně s komunistickým odkazem nám pomůže daleko spíš literární zpracování (například 'Pouta', 'Zdivočelá země', 'Milostný dopis klínovým písmem' a podobně) než statistické výstupy o počtech vězněných či jinak pronásledovaných a aféry odhalující slabošské chování některých známých osobností.

Doporučoval bych tudíž nechat vědu vědcům samotným, třeba Ústavu pro soudobé dějiny s tím, že na každém jednotlivém badateli je, aby zkoumal hodnoty v pozadí událostí podle svého vlastního hodnotového východiska, přičemž jen a jen na něm je, aby se s tímto základním problémem popasoval. Naopak by bylo třeba jít cestou Gauckova ústavu a dbát na zpřístupnění všech údajů veřejnosti (mít za to, že udávání někoho v minulosti je jeho soukromou věcí, je jen bizarním zkreslením normálních lidských poměrů vyjadřující pofiderní vztah české veřejnosti k pravdě o sobě). Hlavním úkolem ÚSTR by se mělo stát dokumentování zhůvěřilostí komunistických vládců s odhalením pachatelů. Přirovnat by se dal za komunismu působícímu VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) či naopak současnému úřadu ombudsmana zaměřenému do minulosti.

Jinak vyjádřeno, základní agenda zmiňovaného ústavu by měl být archiv. Archiv v rámci ÚSTR by měl být přístupný komukoliv a všem. Na historicích pak je, aby všechno začlenili do širších souvislostí - například aby vzali též v úvahu to, že u nás po celou dobu komunistického režimu působili a podle všeho stále působí také agenti KGB / MVD / NKVD a že jejich vliv na naše poměry je daleko výraznější.

Uvedené souvislosti si bohužel politici píšící kdysi zákon o ÚSTR ne plně ujasnili. Výsledkem byl zmetek toho rázu, že ÚSTR se stal rádoby výzkumným ústavem. Představa v pozadí mohla být ta, že v útrobách záznamů se dají najít kompro věci na kdekoho (od komunistických aparátčíků a jejich donašečů až po kněží či faráře všech konfesí a denominací), eventuelně pak ta, že se podaří vytvořit závazný obraz totality coby součást školních osnov (zvlášť obludné je, že ÚSTR samotný by měl být přímo vzdělávacím místem). Jediným výsledkem obou takových snah bude, že příští generace vytvoří další ústav pro studium totalitního režimu od roku 1989 řízeného mafiány a kmotry.

V brzké době by se po mém soudu měl výrazně předělat kromobyčejně špatný zákon ustavující ÚSTR a do té doby by vedení ÚSTR v rámci platných předpisů mělo směřovat k vybudování efektivního archivu a hlavně k tomu, aby se z práce ústavu eliminovaly veškeré politické či jiné pokoutní zájmy.