V posledních hodinách se problém soužití muslimů v demokratických státech Evropy pochopitelně vyhrotil. Otázkou je, co dál. Dá se tušit, že extrémisté na obou (všech) stranách budou nabírat dech. To si ovšem nemohou přát lidé zdravého rozumu nikde: neslouží to ani původním obyvatelům a ani muslimům samotným.

Útok na redakci časopisu zejména muslimům velmi uškodil. Nabízí se ptát se, komu asi tak může sloužit napětí s posílením stran brojících proti Bruselu a případný rozvrat EU samotné. Když se tradiční cui prodest dá do souvislosti výtečného výcviku a profesionálního chování vrahů, zdá se, že rovnice má jedno řešení. Mezi špičkovými zabijáky podobného ražení určitě vynikl kdysi Šakal působící též ve Francii a ten měl možná podobné zázemí. Nicméně o to zde nejde. Daleko rozumnější je nechat nalezení pravdy na policii a nahradit konspirační úvahy konstruktivním řešením.

Co dělat s islámem předně ve státech EU a pak vlastně i všude jinde? Avšak takto otázka vůbec nestojí. Skoro všichni měli po útoku na ostrově Utoya za to, že šlo čin islámského šílence. K překvapení všech tu hrůzně krutou mnohonásobnou vraždu provedl čistokrevný Nor a ke všemu měl motiv právě opačný: bojoval takto bizarně právě proti muslimským přistěhovalcům.

Ukazuje se tak, že vůbec nejde o to či ono náboženství. Náboženství v kterékoliv podobě je s to generovat fanatiky a ti jsou připraveni vraždit bez skrupulí dle zadání. Ovšem je třeba připomenout si, že evropská tradice právě vůbec náboženská není. Je sice s to různá náboženství do značné míry tolerovat v rámci určitých pravidel, avšak její vlastní jádro je jinde.

Český významný filosof Jan Patočka napsal výtečnou knihu „Kacířské eseje o filosofii dějin“ a v ní poukazuje na něco, co se stále zapomíná. Ostatně z toho důvodu dal slovo ‚kacířské‘ do pojmenování knihy: to ‚kacířské‘ na jeho pojetí tkví v tom, že osou evropské tradice není křesťanství samo o sobě, nýbrž způsob života objevený v Řecku a převzatý pak dalšími kulturními okruhy. Východiskem a společným jmenovatelem rozmanitých úspěchů je schopnost a hlavně odvaha myslet kriticky o čemkoliv. Kromě jiného též o kritickém myšlení samotném.

Jedním ze základních důsledků myšlení kritické povahy je to, že se nemůže zastavit před ničím. Žádné dogma a ani žádný axiom se nemůže stát tabu: tabuizace čehokoliv je vždycky špatně. Taková schopnost vyžaduje vydržet ztrátu všech jistot čili je výsledkem snad ještě spíš odvahy a statečnosti než výkonu rozumu samotného. Avšak rozum se takovým postupem velmi plodně rozvíjí. Rozum tudíž není s odvahou a statečností v rozporu.

Mimochodem jedním z důsledků onoho vynálezu kritického myšlení je též humor: humor je s filosofií velmi těsně spřízněn. Dokladem je to, že až do Sókrata měl výraz ‚eironeia‘ význam ‚podvod‘ či ‚lež‘ a teprve od jeho doby se z něj stala ironie v našem smyslu slova. To, co Sókratés udělal díky důslednosti svého kritickému myšlení, bylo, že humor přestal být rouháním proti čemusi vážnému a stal se naopak velmi vážnou věcí. Z toho důvodu se posléze jeho přístup pojmenoval přímo ‚ironická metoda‘ a každý, kdo se chce filosofii věnovat, musí se vydat stejnou cestou.

Toto jsou základní charakteristiky naší západní společnosti, ačkoliv ne všichni se s tím uměli vždycky srovnat. Například katolická církev ve středověku se namnoze chovala jako utržená ze řetězu. O lidských právech nebylo ani vidu ani slechu. Své odpůrce pronásledovala a upalovala, případně ještě před tím mučila. Ačkoliv to nyní již nedělá, poněvadž sekularizace s návratem původního paradigmatu zrozenému v Řecku víceméně proběhla a zavedené právo dokáže jiné mínění hájit, přece jsou její atavismy silné a sílu má stále na to, aby proklela například Život Brianův od Monty Python. Evangelické církve na tom byly a jsou o dost lépe, ačkoliv Martin Luther či Jean Calvin měli také na rukou krev (čestnou výjimkou byla velmi bezúhonná a z toho důvodu hodně pronásledovaná původní Jednota Bratrská s Janem Amosem Komenským v čele).

Mějme na paměti již i to, že církve se nemohou prostě jen registrovat po způsobu spolků a že pro ně tudíž musíme mít zvláštní církevní zákon. Potíž tkví v tom, že církev katolická není demokratická a že by tudíž musela být zakázaná v důsledně demokratickém státě (jiné církve ovšem demokratické jsou, ale drží basu).

Na pozadí těchto zbytků teokracie je vlastně dost těžké proti islámu bojovat. Oni totiž ti muslimové mohou stále opakovat: dovolte nám to, co mohou i jiní. Snáze se pak odmítá Mohamedovo učení, když jeho přívrženci páchají ony hnusné zločiny. Aspoň nějaký rozdíl tu je, chce se tvrdit.

Řešení? Již bylo naznačeno. Východiskem je onen sekulární stát čili stát postavený na řeckém paradigmatu důsledně kritického myšlení, myšlení bez berliček různých posvátných tvrzení a potažmo osob, úkonů, údobí, předmětů a podobně. Všechno musí být vystaveno možné pochybnosti a tázání včetně tázání samotného. A hlavně: klíčovým rysem takového státu je možnost dělat si legraci z čehokoliv. V tom tkví přelomový bod útoku na karikaturisty v Dánsku, Francii či kdekoliv jinde.

Zde se štěpí dva naprosto různé civilizační modely s tím, že tím pro nás cizím jsou mnohé islámské státy a také, na to bychom neměli zapomínat právě nyní, nynější Rusko s Putinem v čele. Sem také spadaly všechny komunistické státy včetně současné Číny, Vietnamu, Koreje (severní) a podobně. Na druhé straně jsou země anglosaské a také ovšem Francie, Itálie či Německo a (snad) i my sami (u nás ovšem musíme být ve střehu – když vezmeme v úvahu hrůzu politiků a potažmo jimi řízených médií veřejné služby z toho, že by si z nich někdo tropil žerty, na růžích ustláno nemáme).

Tento model a doufejme i náš vypadá strašně slabě. I po těch dlouhých 25 rocích se stále někomu stýská po pořádku, přičemž žehrání na upadající demokracii bez hodnot přichází z komunistických i konzervativních kruhů. Avšak zdání klame. Ve skutečnosti má tato civilizace obrovskou sílu díky své adaptabilitě a kreativní schopnosti jít vstříc budoucnosti. Celé dějiny to potvrzují. Kdysi skrovné začátky v Athénách se přetavily do globálních rozměrů. Původně Západ vede úspěšné tažení na Východ a je to již dlouho, co se na tuto cestu vydalo Japonsko, Tchaj-wan, Korea (jižní) a další.

Je to suverénní vítězství, avšak nikoliv křesťanství (křesťanů je v oněch zemích poskrovnu). Ukazuje se mimořádná svrchovanost pochopení života v duchu Aristotela (Aristotelés je díky svému podílu na helenizaci s trochou zjednodušení vlastně zakladatelem celé civilizace současnosti). Takový vliv neměl nikdo jiný. Ani křesťanství: křesťanství je plodem helénistického a potažmo řeckého myšlení se vším všudy (vždyť i celý Nový Zákon je napsán v řeckém jazyce) a bez toho (i bez Aristotela samotného) by bylo ničím. Tyto úvahy vyplývají z Janem Patočkou načrtnutého pojetí dějin.

Avšak co dál? Měli bychom si z toho vzít poučení a zařídit se podle toho. Zde se totiž rýsuje řešení oné ‚války‘ mezi civilizacemi v té či oné podobě. Hlavně jde o islám: islám či přesněji, lidé pod jeho vlivem, dokáží jistě to, co jsme coby ‚barbaři‘ dokázali (zatím stále ještě jen částečně) i my. Je jen třeba naučit se důsledně kriticky myslet úplně všechno.

Pro politiky by z toho mělo vyplývat jedno: bylo by třeba poskytovat vzdělání tohoto ražení. Avšak k tomu je třeba vybudovat centrum – univerzitu. Univerzita by poskytovala vzdělání pro Araby v arabštině s tím, že náboženství by se tam zkoumalo výhradně v religionistickém rámci (naše univerzity mají stále ještě konfesijní teologické fakulty a jsou tudíž dost pozadu). Ovšem těžiště by bylo v něčem úplně jiném. Ve středověku právě Arabové zachránili řeckou vzdělanost před barbarskými křesťany a studium těchto myslitelů v původních jazycích by bylo mimořádně prospěšné i pro nás. Avšak také by se tam mohla rozvíjet originálně například lingvistika, medicína, matematika, estetika, archeologie a mnoho dalších oborů. Docela určitě by takové vzdělání bylo pro mnohé Araby lákavé a postupné přibývání vzdělanců sekulární povahy by bylo mocnou zbraní proti fanatikům všech podob, byl by to náš džihád proti džihádu.