Takové zvláštní pravidlo dějin. Sotva bude platit pro všechny doby, ale v Čechách tomu tak za posledních sto roků je: každá další epocha je karikaturou té předchozí.

Začít se dá nacistickým šílenstvím s vyhlazováním celý etnik a krutým běsněním přesahujícím cokoliv v minulosti. Vrcholem bylo asi to, co následovalo po atentátu na Heydricha v roce 1942 s pozabíjením všech obyvatel Lidic a Ležáků. Částečné nadechnutí přinesla kapitulace a mír, ale to trvalo jen měsíce. Již v roce 1946 vyhrál již cinknuté volby Gottwald a vzápětí se začala demokracie rozebírat na součástky. Vzápětí přišel komunismus v plné síle a při všech hrůzách stalinismu včetně poprav šlo u nás již jen o karikaturu toho, co předcházelo. Následné odmítnutí kultu osobnosti opět navodilo určité nadechnutí a to skončilo okupací ruskými vojsky. Přes to, že i normalizace byla pro českou kulturu zničující, pokládat husákovské potlačování svobodného ducha za něco jiného než karikaturu padesátých se přece jen nedá. Po svržení komunismu jsme v devadesátých zakusili úžasný rozkvět demokracie a nyní nám zbývá již jen na něj vzpomínat. Nastala totiž kremeloidní opoziční smlouva a tu vystřídal bašistan s vrcholem během předchozích roků. Tento babišistan je ovšem zase jen karikaturou normalizačních postupů vlády (vláda dokonce v případě ministra Tomana zachovává rodinná pouta s minulostí).

Co s tím? Přesně to, co jsme dělali před pádem Milouše Jakeše do propadliště dějin. Chodili jsme na demonstrace a scházeli se v desítkách či stovkách kroužku připravujících se na dobu po té. I tenkrát se politici posmívali "dětem" v ulicích a odmítali s nimi jednat. Přesně to se děje nyní. Jen ten Andrej je zase ubohou karikaturou Štěpána s tím, že i on skončí za mřížemi, byť asi na delší dobu. Nyní jsme někde ve fázi svržení stávající vlády. Že to nejde? Též v roce 1989 se zdálo, že to nejde. A šlo to.

Bylo by třeba vytvořit širokou koalici pravicových a středových stran (Piráti, ODS, STAN s kooptovanou TOP a možná i Lidovci potud, pokud jim to Duka dovolí) vedenou společným vůdcem z kruhů mimo tyto strany (Daniel Kroupa?, Petr Pavel?, aspoň nějaký Micron když žádného Macrona nemáme) a s programem návratu ke skutečné demokracii na dva roky. Pak by byly předčasné volby a teprve při nich by se nově rozdávaly karty. V současnosti je ovšem třeba zapomenout na malicherné rozmíšky a dospět ke konsensu na základních pravidlech.

Během těch dvou roků by bylo třeba provést několik klíčových kroků. Předně očistit společnost od defraudantů s dotacemi a dostat hlavního pachatele AB před soud. Dále pak zabezpečit justici před možnými zásahy politiků a kmotrů. Též narovnat zdravotnictví hlavně zrušením sedmi veřejných pojišťoven konkurujících si v plavenkách (podobně nemáme sedm finančních úřadů k tomu, abychom si vybírali ten, kterému budeme platit daně) a konečně již zavedením DRG coby obrany před drénováním zdravotnických rozpočtů. Zahrnout do programu by bylo třeba i garanci nezávislosti médií veřejné služby tím, že rady ustaví nezávislé občansky ctěné instituce a nikoliv sekretariáty stran či dokonce šejdíři v pozadí. Zároveň by bylo třeba stanovit pravidla pro ochranu krajiny od rozumné obnovy lesů přes zrušení pěstování řepky až po zadržování vody jinak než stavbou přehrad.

Bezesporu se najde ještě řada urgentních úkolů pro tuto přechodnou vládu a pracovat se na nich dá již teď. Ony zmíněné strany by si měly rozebrat resorty a pro ně navrhnout stínové ministry tak, aby se vše začalo připravovat již nyní. Po parlamentních volbách a vítězství v nich (takových 40% by mělo být jistých) by bylo totiž třeba začít hned - čas dvou roků není dlouhý.

Věřme si! Máme na to. Mladí v čele s Mikulášem Minářem si již vyhrnuli rukávy.