Česká republika má velký počet obcí. Je na čase si položit otázku proč a co z toho plyne.

Přes šest tisíc obcí. To je číslo, téměř bez obdoby v EU, tedy vzhledem k počtu obyvatel a rozloze. Ale to je pořád jenom číslo. Kvalitativně je třeba dodat, že české obce mají velkou míru nezávislosti, co do pravomocí. Proč tomu tak je? Tady bych řekl, prostě devadesátky. Legitimní a pochopitelné rozhodnutí po vší té marné centralizaci komunistického molochu, po všech těch vesničkách střediskových se to jevilo jako jasná věc. S mnoha dobrými příklady. Některé obce v nejlepším slova smyslu rozkvetly. Dost často také zásluhou nových, či staronových, politiků a političek, kteří se rozhodli realizovat politické ideje v rozměru obce.

Mezitím z druhé strany se budoval stát. Ve zkratce. Po třiceti letech máme zadlužený stát, který neumí pořádně vyměřit důchody, občas nedorazí dávky či jiná podpora a podobně. Máme slabý stát. Obce pochopitelně reagují tak, že "berou věci do svých rukou". Tu se zakročí proti sezení na lavičkách (Rotava, zrušil ÚS), někdy se celé město prohlásí za vyloučenou lokalitu, jako to zkusilo Kladno apod. Máme také celostátní politické hnutí Starostové, které se rozhodlo stát přebudovat odspodu.

To vše lze hodnotit různě, ale přes rozličná hodnocení zůstává otázka - je ve 21. století všude DIY přístup žádoucí? Bydlení a vzdělání ukazují právě na limity decentralizace. V bydlení - a právě také tím, co s ním souvisí - se ukazují tři trendy. Prvním je doběhnutí obecního neplánování. Je teď divení, jak je možné, že nejsou místa ve školách a kroucení hlavou nad spádovou turistikou. Ono to bohužel má strukturální logiku. To, že nechala města obestavět novou výstavbou bez občanské vybavenosti je prostě důsledek nula tlaku na plánovaní. Starosta, který by si dovolil říci developerovi, že je třeba vedle bytů taky postavit školku, by byl politicky mrtvý. Zčásti by jej také zabili všichni, na koho by developer tuto cenu přenesl. Takže řada lidí ušetřila na bydlení, starosta je dále starostou a jen ty děti, překvapení, není kde učit. Druhým trendem je sociální bydlení, které prostě de iure neexistuje, a tak v jedné obci jsou to kontejnery na lidi, tzv. čunkodomy, v druhé městské byty a ve třetí nic. S čímž souvisí třetí trend - je zprivatizováno. Zatímco proces už skončil protože už není moc co, jeho nepřekvapivým následným trendem je drbání se na hlavě a tázání se, kde jsou ty byty. Mezi decentralizací a fragmentací je hranice, a ta se jmenuje efektivita. Tu jsme dávno překročili a teď sklízíme následky.

Podobně je tomu ve školství. Tam je obec v roli zřizovatele. Zvláště v malých obcích tak dochází k tomu, že se místo vedení školy stane politickým kolbištěm, kterému stát jenom přihlíží. Často spolu s částí rodičů. Na obranu obcí je třeba řici, že stát na jejich velké množství reaguje také svérázně - nakládá administrativu a povinnosti, ubírá peníze. Alespoň tímto směrem se zdá se momentálně ubírá dikuse o rozdělení daně z nemovitostí.

Co s tím? Každý druhý (nejméně) v parlamentu je starosta či místostarosta, tak je pochopitelné, že sjednocování obcí za účelem jasnější a efektivnější samosprávy ne politicky no go. Argument je jasný, lidé svým starostům věří, tak proč jim je brát. Při pohledu na bydlení a školství v této zemi se nemáme jak této diskusi vyhnout. Máme k tomu ostatně i jedno ministerstvo s řadou poradních orgánů. Možná je čas tu diskusi řízeně a kultivovaně otevřít, než nám, jak to v naší zemi bývá, bouchne pod rukami. Co myslíte, jak to dopadne?