"Škola má být pro děti stresujuící, protože je třeba vychovávat lidi stresu odolné."
A aby se předešlo námitce, že někteří to vůbec ani nemusejí přežít, tak se tam dodává slůvko - přiměřeně.
"Vydržel jsem logaritmy JÁ, tak ať to vydrží i ty dnešní mladé sračky!"

Fakt je, že školní stres jsem překonával bez větších obtíží, protože pro zvládnutí učiva jsem měl hodně nadprůměrné předpoklady. A kromě toho jsem byl ostentativně povýšen nad to, abych se honil za lepšími výsledky. Pchá, toho bohdá nebude, abych ve třídě s někým soutěžil! A tak mi v hlavě ze všeho nejvíc utkvělo hraní piškvorek. Ale zároveň si dobře vzpomínám, že celá dětská školní docházka byla poznamenána permanentní a v pozadí trvale stojící hrozbou průšvihu. Stálý strach, že přece jen nějaké povinnosti nezvládnu.
Nezvládnu, a stane se - co vlastně?
Ani si nevzpomínám, kdy ten trvalý strach z věčně hrozícího nesplnění povinností vymizel. Jenom si uvědomuju, že dneska, v čase slábnoucích sil, se začíná navracet: co zase nezvládnu?
Asi bude potřeba přihlásit se na nějakou univerzitu třetího věku, abych ke své úzkosti měl nějaký osvědčeně zbytečný důvod.