Spousta lidí je názoru, že (a) žijeme v rozkradené a vytunelované zemi, a že (b) média nám lžou. Když se jich zeptáte, odkud vědí o tom kradení a tunelování, tak vám řeknou, že přece z médií. - Něco je na tom uvažování špatně.

Schyluje se ke kardinálnímu útoku na veřejnoprávní média. Ne že by si český rozhlas a televize nezasloužily změnu, jenže tady jde o něco jiného: politické moci evidentně vadí, že média ji kritizují. Obecně se dá říct, že když jsou mocní na média naštvaní, tak je to s médii aspoň trochu v pořádku. Politikovi nezbývá, než zatnout zuby a vydržet to. Určitě se mu to vyplatí: pravděpodobně jednou i on u moci skončí, dostane se do opozice, a pak nezávislá média jak když najde.- A naopak: když média politikům pochlebují, začíná to smrdět.

Momentálně jsou to Babiš a Zeman, kdo na média žehrají, eufemisticky řečeno. Mají pocit, že rozhlas a televize je poškozují. - Což o to: i to by se mohlo stát. Novináři dovedou být hyperkritičtí. Zajímavé ovšem je, že ani jeden neoznačil nějakou informaci, jež ho údajně má poškozovat, za lživou, ani jeden příslušné médium nežaloval. Takže to asi tak strašné zas nebude; chyba není ve vysílači, anobrž v příjmači.

Řada lidí si myslí, že veřejnoprávní média nepotřebujeme; že by nám stačila ta komerční. Jenže, a to už jsme měli příležitost poznat, komerční média nikdy nepůjdou proti svému majiteli. Taky si to nemůžou rozházet ani s hlavními inzerenty. Takže jakápak nezávislost.

Někdo je okouzlen, jak šťavnatě se Jaromír Soukup na své TV Barrandov chopil kritických pořadů. Svatá prostoto! Dělá to, co si jeho politici u něj objednali, nic víc. Kdyby byl skutečným žurnalistou a měl novinářskou čest, tak by už dávno svému pravidelnému hostu Miloši Zemanovi položil pár nepříjemných otázek. Protože nepříjemné otázky mají novináři v popisu práce.

Někteří lidé si pletou veřejnoprávní média se státními. Jistá souvislost tam je: stát tato média založil, stát se stará, aby mohla dobře fungovat, ale stát je neřídí. Řízení médií přes jejich Rady je nastaveno tak, aby panující mocenská garnitura nemohla mít na veřejnoprávní média zásadní vliv. To by měl být ideál, důležitý: pro nás, občany, jsou veřejnoprávní média nástrojem kontroly moci. A nejde jen o to. Pokud se na nás blíží nějaká hrozba, je to odpovědnost médií, aby nás na ni upozornila. Ovšem když nás soukromé médium upozorní, že akutně hrozí bombový útok a že nejlepší prevencí je potírat se řepkovým olejem, hned můžeme tušit, odkud vítr fouká. Tedy: snaha o objektivnost je pro veřejnoprávní média zásadní povinností. Podtrhuji SNAHA.

Někdo namítne, že to stojí moc peněz a že on se na média připlácet nechce, protože nic takového nepotřebuje, o nic takového nestojí. Přece každý sám nejlíp ví, co je pravda, a nepotřebuje k tomu nic vědět! Jenže zajistit lidem co nejobjektivnější informace patří k ambicím moderního státu. Podobně jako stát zajišťuje veterinární dozor, aby se do obchodní sítě nemohlo dostávat maso napadené prašivinou, a pár podobných věcí, snad taky důležitých.

Tím se dostáváme k otázce, zda naše televize svůj úkol plní dobře: zda k nám skutečně odpovědně transportuje všechny důležité informace, abychom si mohli udělat co nejpravdivější obrázek o stavu světa. A hned si můžeme odpovědět, že nedělá, na čemž se skoro všichni snadno shodneme. Jenže horší už bude, kdybychom měli říct, co má vlastně dělat líp. Najednou bude každý chtít něco úplně jiného.

Já jsem třeba onehdy s velkým zklamáním shledal, že přes 51% občanů se rozhoduje na základě povrchních dojmů anebo zcela iracionálně, a tak jsem si říkal, že to naše televize asi moc dobře nedělá. Ti lidé asi České televizi nevěří, anebo mají pocit, že televize nestojí na jejich straně. No bodejť: například všecky události předkládají a komentují nějací děsně chytří pánové z Prahy. A tak si myslím, že by bylo dobré posadit někdy vedle nich třeba pány z venkova, taky chytré, ale jinak, ať řeknou, co si o tom myslí, a ať se pokusí dojít k nějakému společnému pohledu. - Ale to je čistě můj pocit; prostě netvrdím, že televize svoji práci nemůže dělat líp.

Naše veřejnoprávní média řídí rady, rada Českého rozhlasu a rada České televize. Členy těchto rad volí a odvolává Poslanecká sněmovna na základě návrhu různých organizací, a to tak, aby „v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy“, jak dí příslušný zákon. Měli by tam být lidé, kteří budou zárukou, že vedení rozhlasu či televize nebude podléhat politickým tlakům, například.

Členové rad se volí na šest let a algoritmus obměny je stanoven tak, aby žádná momentální politická garnitura si nemohla Radou zamíchat ve svůj prospěch. Pokud tedy někdo teď chce vyvolat bouři, aby stávající rada musela odstoupit a mohla se najmenovat a zvolit rada nová, je to průhledný trik. Ne že by na stávajícím zákonu anebo na personálním obsazení rad nebylo co zlepšovat! Jenže všecko nasvědčuje tomu, že v současné politické situaci čímkoliv se pohne, bude to jedině k horšímu. Činy současné pseudokoalice ANO s komunisty a SPD opravdu nejsou žádné skvosty. A že by snad dnešní doba mohla přinést do rady nějaké kvalitnější lidi? - Jaké asi odborníky a jak pevné charaktery současná politická konstelace nabízí, to vidíme na osobě Petra Žantovského, který nově přibyl do rady ČTK. Člověk, jehož jedinou kvalifikací je vetřít se do přízně mocných, třeba i análním otvorem.

Jaký je závěr a proč o tomto tématu píšu zrovna já? Píšu proto, že nejsem ani politik, ani novinář. Pro Českou televizi ani pro rozhlas jsem nikdy nic nedělal, nemám v této sféře žádný profesní zájem ani ambice a na celou věc se dívám jedině jako spotřebitel s kvalifikací automechanika a strojního inženýra. Dovedu si představit, co by se na České televizi mělo změnit; třeba že by se víc měla věnovat tématům, kterých se místo ní zmocňují populisté a tajemné servery. A tak dále. - Jenže jestli ZROVNA TEĎ někomu z mocných jde tak vehementně o změnu, určitě to nemá být změna k lepšímu. Není pravda, že toto by nám mohlo být buřt, protože medií je dnes přehršel a informace se na nás valí ze všech stran: tím spíš na informacích záleží. A nejde jen o to, aby to byly pravdivé a aspoň trochu objektivní, ale taky aby se dostaly všude, kde jsou potřeba, a v takové formě, aby člověka ponoukaly k přemýšlení. - Čímž se elegantně dostávám zpět k prvnímu odstavci, žertovnému. Da capo al Fine.