Článek reaguje na výstavu Příběh Charty, která byla zahájena v Národní galerii v Salmovském paláci a potrvá do 19. ledna 2018; vyšel 31.3. v Lidových novinách.

Na počátku byla svatba, říká velký nápis v úvodu výstavy Příběh Charty; míněna je svatba Ivana Martina Jirouse s Juliánou Stritzkovou. Víme, že na počátku každého vejce byla slepice, akorát tou první slepicí byl dinosaurus. Stejně jako mnoho jiných návštěvníků výstavy jsem tam marně hledal odpověď na otázku, kdo byl původcem myšlenky Charty 77: totiž koho napadlo založit zcela nevinné hnutí, které by od režimu nechtělo nic víc, než aby dodržoval zákony o lidských právech, k jejichž dodržování se pár měsíců předtím v Helsinkách zavázal ? Charta 77 od režimu skutečně nic jiného nechtěla, a tak byla programem, na kterém se mohli shodnout úplně všichni, ať už to byli původním přesvědčením katolíci, komunisti nebo liberálové. V tomto smyslu byly Charta 77 opravdu zcela pluralitní, a pokud s ní někdo nechtěl být nijak spojován, vedly ho k tomu (kromě zcela pochopitelné opatrnosti) jedině osobní důvody.

Výstava vytváří dojem, že Charta 77 byla akcí undergroundu. Ovšem na počátku každé geniální myšlenky je člověk; jeden anebo dva či tři nebo tak nějak. Kdo na myšlenku Charty 77 přišel a kdo byl mezi těmi prvními, kteří tu myšlenku rozvedli do konkrétních obrysů, o tom výstava mlčí; stejně jako o tom, kdo byl autorem textu úvodního prohlášení. Vím, že StB z toho podezřívala našeho otce Ludvíka Vaculíka. Fakt je, že tata se na vzniku prohlášení Charty 77 podílel méně, než si StB myslela. Kromě toho, že byl tehdy víceméně náhodou zatčen v tom pověstném autě, které mělo první sérii exemplářů doručit na poštu, tak se podílel na konečné redakci textu prohlášení, o čemž svědčí známá fotka Oldřicha Škáchy. Bylo jasné, že informace o hlavním původci Charty 77 byla tím, po čem StB pásla nejvíc, a tak jsme to nikdo ani nechtěli vědět. Tak moc jsme tu informaci VŠICHNI tajili, že dneska po čtyřiceti letech to dopadá tak, že jakoby už měla zůstat utajena navždy. Zeptal jsem se na to maminky aspoň teď, kdy už můžeme věřit, že baterky v odposlouchávacím zařízení jsou dávno vybité. Prý to byl Jan Patočka s Václavem Havlem a především s Pavlem Kohoutem. Scházívali se tenkrát u Zdeňka Urbánka a Pavel Kohout u toho nemohl chybět, protože má takovou povahu, že ho nic nenechá v klidu, hned se angažuje a nápady rychle dotahuje ke konkrétním výsledkům.

Fakt je, že represe se tehdy do našeho taty opřela, jako by hlavním původcem textu skutečně byl. Projevem nebývalé zuřivosti režimu byly denunciační fotky, které vyšly v časopise Ahoj na sobotu. Zostření represe se nemělo vyhnout ani nám, synům, i když jsme se od politiky a disidentského života drželi stranou, Bratr Ondřej byl tehdy na vojně; estébáci tam přijeli a snažili se na vedení útvaru zapůsobit, jak by tehdejší už tak dost kárný režim v kdysi pétépáckém útvaru šlo ještě zostřit. Přitvrdit režim už nebylo možné, a tak aspoň inscenovali incident s hákovým křížem, který prý někdo nakreslil na podstavec pod bustou Lenina. Ondráš byl vyhlášen za hlavního podezřelého, udělali mu prohlídku osobních věcí, přičemž mezi nimi našli knížky, které tam podle nich být neměly, a maminka musela jet k veliteli útvaru na pohovor. Samozřejmě, že o žádnou nepřátelskou činnost nemohlo jít ani náhodou, protože bratr tam byl s ostatními bigoši jako v trestaneckém lágru a jeho každá minuta byla pod kontrolou. Nakonec se ukázalo, že to byla finta, jak si pojistit, že u nás doma nikdo nebude, aby tam StB mohla vniknout, náš byt nerušeně prohledat a instalovat tam nový model odposlouchávacího zařízení.

Estébáci tehdy přišli i za vedoucím odborného učiliště, kde jsem byl v učení, a starali se o to, jak by mě šlo postihnout. Vedoucí učiliště byl statečný a na náznaky, že by bylo dobré mě vyhodit, nezareagoval očekávaným způsobem. Místo toho mi udělil „Čestné uznání za vynikající práci“ a za odměnu mě poslal se zámečníky z prváku na týden na hory. Teď mě napadá, že to taky možná byl jen způsob, jak zajistit, že do toho našeho bytu v nevhodnou chvíli nikdo nepřijde. Inu, kdo tehdy byl v řídící funkci a chtěl být statečný, tak kvůli tomu musel umět kličkovat.

Mýty bývají krásnější než pravda. Mýtus, že hybatelem dějin je lid, je jeden z nejhezčích. Byl to krásný pocit, když na podporu pár podivínů začaly přibývat stovky podpisů, díky nimž si teď můžeme představovat, že lid, či aspoň kapička z něj, konečně promluvil. Ale aspoň pár slov o pravdě by se na okraji mýtu mělo zachovat.

Příloha: foto Oldřicha Škáchy z prosince 1977
Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Kohout při konečné redakci textu prohlášení Charty 77
(fotografie z archivu Knihovny Václava Havla)