Irelevantní župánek

Před chvílí začal nový den, 21.8. 2008. Touhle dobou před čtyřiceti lety jsem se ukládala ke spánku. Celý večer jsme povídali s mámou a mým nevlastním otcem. Bydleli tenkrát v takových dvou kancelářských místnostech, které jim přidělilo Divadlo pracujících v Gottvaldově jako byt. Sociální zařízení bylo přes chodbu, která v nočních hodinách už byla prázdná, ale já stejně měla na sobě úžasný župánek, který jsem si přivezla z Francie a skoro jsem litovala, že tu krásu nikdo nevidí. Bylo mi sladkých sedmnáct a před několika dny jsem se vrátila po roce studia ve Francii domů na prázdniny. Všichni jsme pořád povídali o překot. Moji rodiče nikdy nebyli v zahraničí – jen u moře v Bulharsku. A já právě prožila rok v Paříži – a to rok ne ledajaký.

V květnu začaly studentské bouře, které se obrazily i na životě našeho lycea. Stávkovaly jsme (bylo to dívčí lyceum), v pařížských ulicích stály barikády, v lyceu vznikaly nejrůznější rady, do nichž byly voleny i studentky ( i já jsem se tam nějak ocitla), měnil se sytém hodnocení studentů a mnoho dalších pravidel – ta stará pořád ještě připomínala tuhou napolenoskou disciplinu, prostupující tenkrát celý francouzský vzdělávací systém. Internátní režim nám, dvanácti českým stipendistkám, vůbec nešel pod nos. A to i přes to, že pro holky narozené a do té doby vychovávané za socialismu bylo čeho si užívat. Ve škole i mimo ni. V americkém Woodstocku měla už brzy vrcholit éra hippies, Beatles už dobyli svět, profesorky ve škole očekávaly, že budeme mít vlastní názor na kdeco - ale bez předepsané uniformy nás nepustily do třídy, každá hodina matematiky začínala bitvou mezi délkou sukní a namalovanýma očima naší spolužačky Melle Tolstoy a nervovou soustavou staromilské profesorky, v každém Monoprix měli tolik druhů všelijakých papírů, sešitů, tužek, per, štětců, barev, lepenek a samolepek, svorek, až oči zvyklé pouze na přítmí socialistických obchodů přecházely, na druhé straně ulice bylo klučičí gymnázium, kam jsme mohly občas chodit do filmového klubu, kde promítali třeba Démanty noci, ale hlavně tam byli ti kluci...

V Gottwaldovském divadle se také děly věci. Rodiče tam dostali angažmá před rokem, ve stejnou chvíli, kdy já jsem dostala stipendium do Francie a moje sestra začala studovat střední filmovou školu v Čimelicích. Museli si zvyknout na život bez dětí, našli si nové přátele, nejen divadelníky, seznámili se třeba s legendárními Z+H a celou takovou partou kolem nich, otec měl za sebou první úspěchy ve velkých rolích... a tak bylo o čem povídat. Všichni doma jsme byli spíš sovy – chodili jsme pozdě spát a pozdě jsme vstávali – obzvlášť o prázdninách.

Proto jsem se opravdu vyděsila, když mne maminka vzbudila ještě za tmy: „vstávej, přepadli nás Rusové“. Radio se právě odmlčelo, aby se poté ještě alespoň na pár hodin ozvalo znovu.

Nejsem si jistá, zda je moje vzpomínka reálná, nebo je už výplodem mé fantazie, ale slyším do té doby neslyšený zvuk projíždějících tanků a jsem úplně vykulená, mám strach.

Dnes by v obdobné situaci bez ustání drnčely telefony. My jsme tenkrát byli tohoto typického vybavení kancelářských místností v těch „našich“ uchráněni. O mobilech se nikomu ještě ani nesnilo. A tak se lidé začali organizovat až za bílého dne, když už byly odemčené i další kanceláře a po chodbách pobíhala spousta mužů i žen (a župánek byl zcela irelevantní). Já nikoho v Gottwaldově neznala, byla jsem tam poprvé v životě, ale maminčina „parta“ se nějak domluvila a mne požádali, abych šla s „Mirkem“ do radia vysílat. Kolena se mi tak trochu podlomila znovu – s ing. Miroslavem Zikmundem, který objel celý svět a mluví tolika jazyky, že mnohé z nich nedokážu ani pojmenovat? Co mu mé dva nebo tři pomohou? Ale asi si potřeboval alespoň chvilkami odpočinout.

V Praze se střílelo, budova rozhlasu byla obsazená, a my ve Zlíně ještě vysílali, pravda, pro zahraniční posluchače.

Nevím, zda bylo toto vysílání zaznamenáno. Mohla bych zavolat do Zlína, jestli je tam nějaký archiv. Vlastně už si nepamatuji ani jak dlouho jsme tam vydrželi (matně tuším, že celý den), ani co přesně jsme říkali, v kolika jazycích jsme vysílali. Škoda, že mne nenapadlo dřív se pozeptat.

Proces mého dospívání byl toho dne završen bez ohledu na kalendář. Jako každý jsem od té doby stála na mnoha jiných křižovatkách. Zdá se, že další směr mé životní cesty skoro vždy určovaly dějinné události týkající se mé země a s nimi spojená má vlastní rozhodnutí. A trocha štěstí. Třeba kdyby byl tenkrát někdo identifikoval můj hlas, asi bych byla nevystudovala (nebo bych musela zůstat ve Francii, kam jsem se na další dva roky po srpnu ještě vrátila a z vlastního vědomého rozhodnutí poté přijela zpět do Prahy). Jenom dodnes nevím, kdy mám vlastně slavit svátek. Od mého narození do toho roku 2008 bylo Jany též 21.8., od toho data se v ten den u nás slaví podle komunisty upraveného kalendáře Johana, (Jan je mnoho, mohlo to být nebezpečné, že?, a Johana je vlastně stejné jméno, a takto pojmenováno je u nás málo dívek). A tak dnes zdravím všechny Jany i Johany – koneckonců, ať si slaví kdo chce, co chce. My Jany se třeba pro dnes můžeme přiklonit ke slovenskému kalendáři.....