Češi si udělali ve světě ostudu - už si to šeptají i vrabci na střeše
Nezpůsobil’s to ani Ty, milý čtenáři, ani já, ani naše fotbalová jedenáctka, nýbrž naše slavná parlamentní opozice, rozpolcená ODS a špatně splácaná strana Zelených. Od doby pádu vlády už se stalo zcela zřejmým, že ji Paroubkovci vyprovokovali jenom z hecu, jenom proto, že mohli, jenom proto, aby ukázali svoji sílu - zatím jsme totiž neslyšeli ani slovo o tom, že by se za řízení stávajícího kabinetu dělo něco takového, kvůli čemu by bylo nutné jej okamžitě svrhnout. Jistě každý z nás - a opozice zcela určitě - má nejrůznější výhrady, to či ono bychom radši viděli/dělali jinak I já je mám. Ale zodpovědný, státotvorný politik by měl vědět, co dřív, a co potom.
Ne vždy budeme současně s řešením domácích problémů stát v čele jedné z největších ekonomik světa, která se momentálně pere s dost nepříjemnou chorobou - a na jejímž zdraví jsme absolutně závislí. Jsme na ni závislí stejně jako všichni naši partneři v EU. Každý z nich má tendence se trochu víc starat o svůj vlastní píseček než o ten sousedův, ale už si všichni uvědomili, že to vlastně nejde. Jsme na sobě tak závislí, že problémy jednoho jsou současně problémy druhého - co ekonomiky se týče zcela určitě. Český automobilový průmysl nespasí šrotovné v ČR, ale koupěschopnost v Německu a dalších zemích, kam mladoboleslavští i další výrobci vyvážejí většinu své produkce.
Prostě jsme nechali ve štychu nemocné přátele kvůli svému potěšení - a to se ve slušné společnosti nedělá.
Myslíte, že přeháním?
Po velmi dlouhé době - a zase na dlouhou dobu - jsme měli příležitost ukázat, že jsme vyspělá země, řízená zodpovědnými lidmi. A nedokázali jsme to. Zapamatujte si, kvůli komu.
Ani na okamžik nepochybuji o tom, že naše úřednictvo zvládne všechnu potřebnou byrokracii, schůzky se dál budou svolávat, něco připravovat, prostě to nějak poběží. Samozřejmě, že na selhání jednoho partnera nemůže zkrachovat celý systém. Ale přibrzdí se, a na nás budou ukazovat prstem: to kvůli nim!
Je mi líto toho člověka, který stane teď v čele úřednické vlády, ať je to kdo je to. Představte si, jakou autoritu asi bude mít mezi ostatními hlavami států EU: „Pane předsedo, vítejte. No, my už jsme to tady mezitím probrali, stejně bychom Vám to nestihli vysvětlit. A chápeme, že doma nemůžete nic prosadit. Tak jsme Vás rádi poznali“. Tak nějak to bude, opentleno diplomatickými tanečky.
Česká republika, díky Paroubkově chuti po moci a prezidentově sebestřednosti (nebo čemu dalšímu), je zase outsider. Až bude zase někdo z nich a těch dalších hráčů, kteří tomu napomohli, říkat něco o zájmu České republiky, vzpomeňte si, jak málo jim na tom vlastně záleží.
Ne vždy budeme současně s řešením domácích problémů stát v čele jedné z největších ekonomik světa, která se momentálně pere s dost nepříjemnou chorobou - a na jejímž zdraví jsme absolutně závislí. Jsme na ni závislí stejně jako všichni naši partneři v EU. Každý z nich má tendence se trochu víc starat o svůj vlastní píseček než o ten sousedův, ale už si všichni uvědomili, že to vlastně nejde. Jsme na sobě tak závislí, že problémy jednoho jsou současně problémy druhého - co ekonomiky se týče zcela určitě. Český automobilový průmysl nespasí šrotovné v ČR, ale koupěschopnost v Německu a dalších zemích, kam mladoboleslavští i další výrobci vyvážejí většinu své produkce.
Prostě jsme nechali ve štychu nemocné přátele kvůli svému potěšení - a to se ve slušné společnosti nedělá.
Myslíte, že přeháním?
Po velmi dlouhé době - a zase na dlouhou dobu - jsme měli příležitost ukázat, že jsme vyspělá země, řízená zodpovědnými lidmi. A nedokázali jsme to. Zapamatujte si, kvůli komu.
Ani na okamžik nepochybuji o tom, že naše úřednictvo zvládne všechnu potřebnou byrokracii, schůzky se dál budou svolávat, něco připravovat, prostě to nějak poběží. Samozřejmě, že na selhání jednoho partnera nemůže zkrachovat celý systém. Ale přibrzdí se, a na nás budou ukazovat prstem: to kvůli nim!
Je mi líto toho člověka, který stane teď v čele úřednické vlády, ať je to kdo je to. Představte si, jakou autoritu asi bude mít mezi ostatními hlavami států EU: „Pane předsedo, vítejte. No, my už jsme to tady mezitím probrali, stejně bychom Vám to nestihli vysvětlit. A chápeme, že doma nemůžete nic prosadit. Tak jsme Vás rádi poznali“. Tak nějak to bude, opentleno diplomatickými tanečky.
Česká republika, díky Paroubkově chuti po moci a prezidentově sebestřednosti (nebo čemu dalšímu), je zase outsider. Až bude zase někdo z nich a těch dalších hráčů, kteří tomu napomohli, říkat něco o zájmu České republiky, vzpomeňte si, jak málo jim na tom vlastně záleží.