Kniha Czechoslovakia, the state that failed americké historičky Mary Heimannové je trochu nepříjemným a trochu kontroverzním čtením, nemohu však než ji každému, kdo čte anglicky, doporučit.

Historii Československa, kterou vydala americká badatelka Mary Heimannová (působící v Anglii) v nakladatelství Yale University Press, předcházela kontroverzní pověst. (Viz například odmítavou rezenzi v Respektu.) Ostatně už sám titul knihy, Československo, stát který selhal [Czechoslovakia, the state that failed] naznačuje, že autorka nepohlíží na náš nedávno rozpuštěný stát nijak růžovými brýlemi, a vyvolává obavu, že se na něj chce dívat až příliš skrz prsty. Cožpak lze tento stát skutečně zhodnotit jenom jakýsi nepodarek?

Dojem, že autorka je proti Československu poněkud zaujatá, posiluje i předmluva knihy. "Československo," píše v něm autorka, "které jsem si představovala, když jsem o něm mohla číst jenom anglická pojednání, bylo zemí s hluboce zakořeněnými lidskými, liberálními a demokratickými hodnotami, které bylo dvakrát zrazeno: poprvé v roce 1938 západními spojenci a pak znovu v roce 1968 svými východními sousedy. ... Tato kniha vypráví jiný příběh, příběh, podle něhož je to český šovinismus, co patřilo k zásadním příčinám nestability vedoucí k mnichovské krizi v roce 1938; co učinilo perzekuci Židů a Cikánů nejenom možnou, ale dodávalo jí i energii; co způsobilo vydání země do rukou bigotních stalinistů; co ji změnilo v jeden z nejtužších režimů ve východním bloku ... Příklad Československa je fascinující nejenom sám o sobě: ukazuje jak se může nacionalismus, i v demokratické zemi, plynule posouvat od demokracie přes fašismus k socialismu a zase zpátky."
To jsou tvrdá slova a člověk má tendenci leccos namítat. Zaprvé, není chyba Čechů či Slováků, že si o jejich státě někdo vytvořil zidealizovaný obraz; a chce-li autorka kompenzovat takovou idealizaci tím, že bude klást přehnaný důraz na negativní rysy Československa, stěží to povede k vyváženému pohledu. Hovoří-li o "českém šovinismu" a "nacionalismu", pak se chce namítnout, že (a) různé formy nacionalismu byly na začátku dvacátého století v Evropě téměř všudypřítomné (a "nacionalismus" tehdy rozhodně neměl ony jednoznačně negativní konotace, jaké má dnes) a že (b) český důraz na národní identitu a integritu byl alespoň z části produktem faktu, že historicky existovali Češi a Slováci vždy ve výrazném stínu svých větších a mocnějších sousedů, což často ústilo až do opodstatněného pocitu akutního existenčního ohrožení. Chce se také namítnout, že fašismus (o kterém je možné jednoznačně mluvit pouze v souvislosti se Slovenským štátem a možná částečně s druhou republikou) a komunismus, ač jistě nacházely podporu v nikoli zanedbatelné části našich národů, rozhodně nebyly něčím, co bylo lze takto docela přičíst vnitřnímu vývoji těchto národů (či jejich šovinismu). Takže nechce nám tady autorka nastavit zrcadlo, které je až příliš pokřivené?
Musím říci, že takové nepříjemné otázky mě přešly, když jsem se do knihy začetl. Jde podle mého názoru o knihu velmi zajímavou a nikoli zaujatou. Fakt, že autorka klade důraz na ty partie historie Československa, kterým obvykle taková pozornost věnována nebývá a ve kterých vyplouvají na povrch věci, o kterých bychom možná raději ani neslušeli (viz například druhá republika), je, zdá se mi, naopak právě tím, co ji činí pozoruhodnou a co má na čtenáře blahodárný psychohygienický účinek. Autorka však nijak nezamlčuje to dobré, co je o Československu možné říci, takže výsledný dojem se mi zdá být docela vyvážený.
Vezměme například první republiku. Autorka konstatuje, že v mnohých ohledech se nepochybně jednalo o velmi demokratický stát; současně však poukazuje na to, že mnohé v rámci politiky tohoto státu bylo zcela podřízeno úsilí zamezit tomu, aby v politice hrál netriviální roli někdo jiný než "Čechoslováci". (Připomeňme, že deklarativní spojení Čechů a Slováků do jednoho národa bylo nutné proto, že Slováků bylo na území Československa méně než Němců.) Heimannová navíc konstatuje, že stát, tak jak v roce 1918 vznikl, byl svou podstatou státem mnohonárodnostním; a jeho tvrdošíjné pojímání jako státu "Čechoslováků" plus "národnostních menšin" bylo podle ní kořenem většiny toho zlého, co Československo potom potkalo.
Netvrdím, že Heimannové není co vytýkat. Nejsem historik a pořádné zhodnocení je samozřejmě věcí historiků. (Takové hodnocení by mě ostatně velmi zajímalo - na žádnou odbornou recenzi jsem dosud nenarazil.) Myslím si však, že pro běžného Čecha či Slováka, jako jsem já, je čtení takové knihy velmi užitečná věc. I když třeba nemá pocit, že by měl tendenci si historii svého národu a svého nedávného státu nějak idealizovat, stejně si může uvědomit, v kolika ohledech se jeho pohled na jejich historii opírá spíše o všelijaká klišé, která se mu ve škole či jinde tak či onak zaklínila do mysli, než o fakta. A nakonec si třeba i řekne, tak jako jsem si to řekl já, že i onen nepříjemný název knihy není tak docela od věci: přes všechno dobré, co lze o Československu říci (a já si nemyslím, že by toho bylo zanedbatelně málo), to nebyl - v té podobě, v jaké se ho podařilo dát v roce 1918 dohromady - úplně životaschopný projekt. Ostatně životaschopnost státu se obvykle projevuje tak, že existuje déle než necelé jedno století.