Můžeme - a musíme - změnit věci k lepšímu.

Slogan volební kampaně Baracka Obamy se stal symbolem naděje, kterou mnoho Američanů vkládalo do svého prezidentského kandidáta. Nejsem si úplně jist, jak jsou s ním spokojeni dnes, když už se prezidentem stal. (Mně se jeho prezidentování zatím zdá být velkým zklamáním, neboť se mi zdá, že byl-li George W. Bush člověkem podivně umanutých zásad, začíná se mi Barack Obama jevit jako člověk bez zásad. Ale možná je na soudy ještě brzy; a v každém případě o tom dnes psát nechci.) Jedním jsem si v každém případě jist: ani ti Američané, kteří jsou svým současným prezidentem zklamáni, poté, co byli zklamáni tím předchozím, ze svého zklamání nevyvodí závěr, že všichni politici jsou tupci a že vybírat si mezi nimi nemá cenu, protože člověk stejně nic nezmůže.

Když jsem žil krátce v Pittsburghu, zavedli tam zrovna nějakou zvláštní daň z piva. Druhý den se v mnoha pivnicích objevili fotografie radních, kteří pro ni hlasovali, s tím, že těm tedy pivo nenalejí. Když jsem se o tom s místními bavil, zjistil jsem, že je naprosto běžné, že lidé vědí, jak který radní o čem hlasoval. Kdo dělá moc velké nepřístojnosti, ten prostě příštími volbami neprojde, protože se mu lidé dívají na prsty. A co pro mne bylo velmi překvapivé, bylo to, že lidé tam nechápali politiky jako svébytný (a parazitní) živočišný druh - to jsou prostě lidi, které jsme si vybrali, aby za nás rozhodovali, a pokud rozhodují špatně, tak je to taky tak trochu naše vina, že jsme vybrali špatně.

To my Češi takto naivní nejsme. My víme, že stejně nemůžeme nic změnit, protože kdo vyhraje volby je předem domluvené. A i kdyby nebylo, stejně by nemělo cenu něco měnit, protože politici jsou jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. A i kdyby nebyli a dokázali bychom zvolit někoho pořádného, ten stejně nic nezmůže, protože za provázky ve skutečnosti tahá někdo úplně jiný než politici. A i kdyby netahali, co zmůžeme my bezvýznamní malí Češi mezi mlýnskými kameny velmocí? Raději se nezesměšňovat domněnkami, že bychom mohli něco dokázat; lepší je být nad věcí a čekat na někoho, kdo to vezme pevně do rukou a celý ten Augiášův chlév politiky vymete.

Já naivní jsem. (A navíc mám obavu, že až se začne ten náš Augiášův chlév vymítat, tak u košťat najednou budou ti, kdo měli být vymeteni.) Myslím si, že žijeme ve výjimečné době, kdy máme my lidé tady v české kotlině svůj osud ve svých rukách (a takových období jsme v historii věru mnoho nezažili). Pravda, jeden člověk toho lístkem hozeným do urny přímo nezmění. (Ale je to tak špatně? Pokud zastáváte nějaké extremistické názory, které s vámi mnoho dalších lidí nesdílí, pak je jenom dobře, že je prosadit nedokážete. A pokud zastáváte názory, které s vámi sdílí spousta lidí, pak je samozřejmě prosadit máte šanci - spolu s těmi ostatními.) Pravda je i to, že na ty, z nichž můžeme vybírat, když jdeme k volbám, není tak docela utěšený pohled. (Ale rozhodně mezi nimi najdeme lepší a horší. A já si myslím, že i když prostředí naší dnešní politiky je podle všeho takové, že v člověku probouzí ty horší stránky jeho já, věřím, že i v politice - tak jako ve školství, zdravotnictví, nebo třeba zahradnictví - jsou vedle lidí více či méně problematických i lidé slušní.)

A taky si myslím, že ono to není jenom tak, že k volbám bychom měli jít ve svém vlastním zájmu. Myslím si, že máme taky nějakou zodpovědnost. (To je mimochodem slovo, které se nám z našeho dnešního slovníku taky už téměř ztrácí.) Zodpovědnost za to, koho jsme si to postavili do čela z nás nikdo nesejme, ani když si nad tím budeme, tak jako Pilát nad Kristovým ukřižováním, mýt ruce. Vzpomeňme na Hitlera: mně dnes připadají směšné všelijaké ty pozdní omluvy, které jsou dnes v módě a které vycházejí z přesvědčení, že za Hitlera mohou všichni Němci, včetně těch dnešních (mezi nimiž je například jistě i spousta Židů ...). Kdo ale za Hitlera nade všechnu pochybnost může, jsou ti, kdo ho v roce 1932 volili, ale i ti, kdo k těm volbám nešli, protože neviděli žádný podstatný rozdíl mezi NSDAP a tehdejšími německými demokratickými stranami.


Právě čtu dávné eseje Václava Bendy a tam se dočítám: "Morální oprávnění a závazek občana podílet se na nápravě věcí obecných je mimo vši pochybu." Lidem protřelým, kteří nejsou tak naivní jako já, to určitě zní směšně. Zodpovědnost? Závazek? Ti nahoře kradou a my se budeme k něčemu zavazovat? Já ve své naivitě (kterou sdílím s těmi Američany) se ovšem domnívám, že právě když vidíme někoho krást, je třeba to tak nenechat. (Já sám si ovšem taky na takové vzletné formulace, jako je ta Bendova, nepotrpím; nicméně dneska možná není od věci si i taková slova připomenout. ) Můžeme a musíme změnit věci k lepšímu. (Není už na čase, abychom se my Češi zbavili svého chronického syndromu oběti a zkusili si připustit, že to jde?)

A když už půjdeme volit, tak bych doporučoval, abychom volili spíše toho, kdo nám slíbí pot slzy a krev, než toho, kdo nám bude slibovat ráj na zemi. Historie ukazuje, že jsou to spíše ti první, komu se dá věřit. (A taky: pořádný lidský život bez potu a krve, ani bez nějakých těch slz, není.) A mladí, doufám budou přesvědčovat své báby a dědky, aby šli volit a volili rozumně; zatímco my dědci a báby zase zkusme přesvědčit ty naše mladé, kteří by třeba chtěli být na politiku příliš velcí frikulíni. Yes, we can!