Výběrové řízení na ředitele/ředitelku Galerie Rudolfinum, tedy na jednu z nejvýznamnějších pozic – a to nejen v českém uměleckém prostoru – získalo k mému velkému překvapení podivný nádech netransparentnosti a kuloárových dohod stále tolik obvyklých v prostředí ministerských kabinetů.
Jde o to, že dosud nebyla zveřejněna ani jména uchazečů, tedy alespoň těch, kteří se zvažují jako nejžhavější kandidáti. Nakolik se tento nešťastný postup liší od výběrového řízení na generálního ředitele Národní galerie, během něhož se veřejnost mohla seznámit s koncepčními materiály tří posledních uchazečů, jejichž jména samozřejmě byla mediálně přístupná. Nic to ale nemění na tom, že výsledek tohoto výběrového řízení byl nakonec krajně zpolitizovaný, jak dokládal i fakt, že ministr Zaorálek tehdy odmítnul zveřejnit výsledky jeho tří dílčích částí (názory domácí komise, zahraničních odborníků a psychologů), neboť tyto by zjevně mohly být v rozporu s jeho finálním rozhodnutím; následky nekompetentního rozhodnutí Zemanova ministra Staňka z roku 2019 a následně jeho hradubojného následovníka o rok později v naší nejvýznamnější sbírkové instituci bohužel sledujeme dodnes.
Vraťme se ale k současné praxi výběrových řízení v jurisdikci ministerstva kultury. Pravdou je, že nikde není zákonným předpisem určeno, že se v těchto případech musí zveřejňovat jména kandidátů, natož pak jejich koncepční vize. V rámci tolik vyžadované transparentnosti a objektivity výběrových řízení, natož pak ve veřejných kulturních institucích, jejichž provoz je hrazen z peněz daňových poplatníků, je však záhodno, ba přímo povinností zřizovatelů, publikovat jména kandidátů, popřípadě jejich koncepce, stejně jako i obsazení příslušných výběrových komisí. Jedině tak lze nabídnout (odborné) veřejnosti možnost posoudit vhodnost toho či onoho a tomu, kdo jmenuje, dát srozumitelné argumenty pro jeho rozhodnutí. Jedině tak lze také omezit českou „šuškandu”, která právě v netransparentních situacích pochopitelně vzniká a rychlostí blesku se šíří.
V aktuálním případě Galerie Rudolfinum se dosud nestalo ani jedno ani druhé. Kulorárově se však šíří informace, že se údajně ani nic zveřejňovat nebude, neboť si to jeden z kandidátů nepřál. To by bylo naprosto neslýchané! Takovýto požadavek by měl v normální situaci vést k okamžitému vyloučení tajnosnubného kandidáta z dalšího výběrového procesu. Neméně zarážející však je, že s tímto postojem je údajně komfortní Helena Musilová, která je z pozice ministerské poradkyně členkou většiny výběrových komisí v uměleckých muzeích či galeriích, v případě Rudolfina pak dokonce komisi, kterou s největší pravděpodobností sestavovala i předsedá.
Podobný „rukopis” se již také „osvědčil“ hned naproti přes ulici, totiž v Uměleckoprůmyslovém muzeu. I zde v posledních týdnech proběhlo utajené výběrové řízení na ředitele, o jehož konání se veřejnost dozvěděla až v okamžiku jmenování ředitele nového. Jaká škoda, že neznáme jména dalších údajně šesti uchazečů, abychom mohli posoudit jejich schopnosti a kvalifikaci, potažmo pak i oprávněnost ministerského rozhodnutí. Takto i obsazení tohoto postu nutně působí jako předem s ministerstvem domluvená hra, jejímž vítězem se stal nevýrazný Radim Vondráček, který si po dlouhých 32 letech konečně vyseděl vysněnou ředitelskou židli. Zda je letitá vazba k jediné instituci tím rozhodujícím kvalifikačním kritériem se ukáže v budoucích letech – minimálně za našimi hranicemi tomu tak nebývá… A i v tomto tajnostmi obestřeném případě u toho byla poradkyně ministra kultury a kdo neví, tak i současně náměstkyně pro odbornou činnost, vedoucí oddělení sbírek Galerie města Prahy Helena Musilová.
Obsazování manažerských postů v kulturních institucích by mělo, respektive musí podléhat veřejné kontrole. A to se týká jak Uměleckoprůmyslového muzea, tedy přímo ministerstvem zřizované instituce, tak i Galerie Rudolfinum, která je organizační součástí jiné státem zřízené instituce – České filharmonie. Jinde povinná a zákonem vymahatelná pravidla transparentnosti a objektivity je tudíž třeba konečně zavést i v rezortu kultury. Omezíme tak vznik nejrůznějších dohadů a informačních šumů. V neposlední řadě tato dobrá praxe prospěje celkové transparentnosti v prostředí uměleckého provozu tolik ovládaném emocemi a náchylnému na „zaručené zprávy“.
Transparentnost na rezortu kultury však byla i v uplynulých letech spíše vzácným kořením. Pokud si ministr Baxa ve svém poradním sboru i nadále ponechá osoby, které se stávají doslovnými atributy neprůhledné a kuloárové politiky, nese on sám za výsledky jejich praktik zodpovědnost. Podobné se týká i ředitele České filharmonie Davida Marečka, jehož přímou zodpovědností je vybrat v transparentním řízení a následně i jmenovat nejvhodnějšího kandidáta, přičemž by měl omezit mocenské intervence ministerstva kultury, resp. jeho poradců, na samotný proces výběru.
To, že si těchto případů česká odborná veřejnost od dob zpolitizovaného konkursu na generálního ředitele Národní galerie už ani nevšímá, a je již zmrtvěle inertní, neznamená, že by jedinci, jež mají nyní momentální moc takto manipulovat s věcmi veřejnými, mohli tuto unavenou atmosféru na poli českého uměleckého provozu pro sebe šikovně zneužívat a obsazování důležitých pozic na čele předních českých kulturních institucí machiavellisticky ovládat.