02. 03.

Není nutné číst

Jiří David Přečteno 1880 krát

Opravdu není nutné číst, není to o covidu, karanténách, nouzových stavech, vládě, parlamentu a pod. Je to jenom o "zbytečném" umění:

Vyslechl jsem si na vlnách Vltavy (Český rozhlas) rozhovor nového ředitele Galerie moderního umění v Hradci Králové Mgr. Františka Zachovala, který se mimo jiné vyjadřuje i k soukromým sběratelům umění v České republice. Nejmenuje, ale zainteresovaní snadno rozpoznají o kom je řeč. Jsem překvapen, s jak nečekaným despektem o nich F. Zachoval hovoří (už jím použitý termín „velkosběratel“ čpí frázemi z 50. let), neboť kdo se aktivně posledních cca 40 let pohybuje na českomoravském poli provozu umění, musí si chtě nechtě nesouhlasně vykroutit hlavu.

Žádný vzdělaný člověk, bez minulých i současných předsudků, přece nemůže ani v nejmenším souhlasit s jeho tvrzením – a navíc už veřejným –, že by si například umělci měli schovávat svá nejlepší díla pro veřejné kulturní instituce a neprodávat je soukromým sběratelům. Důvodem by měl být fakt, že se v privátních sbírkách odborně s uměním nepracuje. Zajímavé, ale – dost eufemisticky řečeno – nepřesné a tedy spíše snadno vyvratitelné, účelové tvrzení. Neboť nebýt soukromých sběratelů – a opravdu jich tady není mnoho (a nemají neomezené finanční možnosti, jak se snaží přesvědčit posluchače Zachoval; ale díkybohu své finance věnují i umění, nekupují si všichni soukromá letadla, lodě, luxusní auta, média apod., ale i kdyby, tak co) –, kteří se soustavně, dlouhodobě zabývají současným umění (cca posledních 100 let), nenávratně zmizí mnohá podstatná díla i s jejich autory.

Veřejné instituce, tedy i státní či městské galerie a muzea, nikdy neměly dostatek volných finančních prostředků a říkám hlasitě „bohužel“ (!). Neměly však ani dostatek fundovaných odborných pracovníků, jejichž erudice by dosáhla na podstatná díla i s jejich autory. Jistě, čest výjimkám! Pokud si dovolím být osobní, pak bych připomněl panu řediteli Zachovalovi, že například právě Galerie moderního umění v Hradci Králové a rozhodně není takto osamocená, má ode mne jeden menší olej z počátku 90. let. Paráda (a třeba ho i dali František Zachoval s Tomášem Pospiszylem do své nové instalace; i když spíše asi ne), jsem i po 30 letech vděčen, a to jsem si ale vynuceně schovával své skvosty mnohá léta. A ono nic. Jasně, mohl jsem však i nadále nosit uhlí, makat ve vítkovických koksárnách, být stále topičem v Motole, kulisákem v divadlech a stále tajně doufat, že si mé práce zmíněné veřejné instituce někdy (bůhví kdy) třeba všimnou. Holt nevšimly, a tak si jich všimli ti jednotlivci-neodborníci (velkostatkáři, pardon – velkosběratelé), ti šizunci soukromí sběratelé, a naštěstí nejen mé osoby. Vznikly tak úžasné sbírky, jež jsou chloubou našeho provozu umění a na které se přijíždějí dívat a studovat je i mnozí odborníci zahraniční, zapůjčují si je do světových výstav…
Ve veřejných institucích z výše uvedených důvodů toho moc není, což je nejen smutné, ale vlastně již tragické, a nezachrání to ani ojedinělé vyšší finance na nákupy do NGP či GHMP, či případně současné akviziční programy ministerstva kultury, i když trpně řečeno zaplaťpánbůh však za ně. Desítky let propastných děr v paměti našeho umění se už přesto nezalepí, nenahradí je ani tou nejsoučasnější tvorbou nejmladších přátel umělců. Možná bych měl nabídnout panu řediteli Zachovalovi obrazovou část mé expozice z benátského bienále (2015), zatím je stočená v temném rohu mého ateliéru, i když jenom šest let…

V normálně fungující sebevědomé společnosti vedle sebe v míru a vzájemném propojení i pochopení (!) koexistuji jak veřejné, tak i privátní instituce. Nemůže se tak například stát, aby významné dílo ze soukromé sbírky bylo ostentativně, arogantně, s trendy ideologiemi odmítnuto státní či městskou uměleckou institucí třeba do velké retrospektivní výstavy významného umělce, umělkyně. Mimo jiné i se směšně stupidním důvodem, že přeci nebudou zhodnocovat význam soukromých sbírek. Uff, opravdu!? Veřejné kulturní instituce se údajně na rozdíl od těch privátních starají o vzdělávací programy obyvatel atd. Věřím, proč ne, to není žádná přednost, ale povinnost, ale jedním dechem je nutné připomenout, že velké, cílevědomé soukromé sbírky tuto činnost dělají nezbytně také, byť jinou formou a na svoje náklady. Díky za to.

18. 12.

Promarněná příležitost

Jiří David Přečteno 2505 krát

Včera byl pod tímto stejným titulem v LN publikován můj text. Vzhledem k možnému prostoru, byl však o něco krácen. Dovolím si ho tedy zde otevřít v plném znění:
Již poměrně dlouho se mi v souvislosti s českou uměleckou scénou honí hlavou otázky typu „Jak nereagovat lacině populistickými floskulemi a přitom na podstatné nerezignovat?!”, “A lze nerezignovat a současně si nevytvářet nepřátele?!” Tyto souvislosti mě naposledy napadly při četbě či sledování dvou posledních rozhovorů budoucí generální ředitelky Národní galerie Praha Alicje Knastové v Lidovkách a v pořadu ArtZóna České televize. Mnozí mi jistě předem namítnou, nechme ji přece pracovat a až pak – za rok, za dva nebo třeba za pět let – uvidíme, jestli její veskrze politická volba do této významné funkce, byla smysluplnou a přínosnou pro zdejší vizuální kulturu. Ano. Takto se nechá snadno alibisticky omluvit či zamluvit mnohé. Jsem však již více než zdrženlivý (jemně povězeno) vůči takovýmto úhybným formulacím.

Připomeňme si tedy ne tak dávnou minulost. Před rokem 1989, ponořeni v obecném normalizačním bahýnku, jsme neočekávali vůbec nic, co by mohlo mít jakýkoliv pozitivní dopad na tehdejší výtvarnou scénu. Po roce 1989 se několikrát dokonce zablýsklo na lepší časy, to třeba když se (bohužel) jen na kratičkou dobu, ředitelem Sbírky moderního a současného umění ve Veletržním paláci stal mezinárodně renomovaný umělecký kritik Jiří Ševčík. Po něm pak přišlo několik „rádoby” ředitelů, kteří však pro naší přední uměleckou instituci prostě neměli nápady ani energii a vedli ji verkze jako kdejaký větší státní úřad. Šedě a zbytečně. A tak jsme tedy čekali s nejspíše naivní ale upřímnou nadějí další dlouhé roky. Pak se na horizontu objevil Milan Knížák. Byl to však jiný člověk než onen asociální provokující performer ze 60. a 70. let. Jeho nepokorná nátura a ambiciózní, nezkrotné ego ho uvrhlo do pavučin neprůhledné politiky a státního establishmentu. Přiznám se, že jsem mu zpočátku i věřil a držel palce, nakonec se ale v tsunami, kterou na všech frontách kolem sebe spouštěl, utopil i on sám. Jeho příslovečná osobní nenávist vůči všemu, co jej přesahovalo, tedy jak sám říká, co jeho úrovně nedorostlo, jeho bytostná nechuť vstupovat do diskuze přesahující české hranice, jeho sebestředné prosazování vlastních uměleckých děl do sbírky Národní galerie a protěžování jeho stále řídnoucího okruhu přátel, nakonec naší první sbírkovou instituci zcela ochromilo a hermeticky uzavřelo. A čekali jsem tedy dál – už déle jak čtvrt století, tedy více jak jednu celou generaci umělců, teoretiků a kurátorů.

V létě 2014 přišel z Berlína umělecký historik, kurátor a muzejní manažer Jiří Fajt, který postupně začal budovat (sice se střídavými úspěchy) svůj tým. A nebál se při tom poprvé oslovit i zahraniční odborníky! Uměleckému a odbornému prostředí, jinak pořád silně zatíženým osobními předsudky a animozitami, nemohlo uniknout, že se Národní galerie začíná skutečně probouzet a to nejenom v očích laické veřejnosti v Čechách. Její obraz se rychle vylepšoval i na mezinárodní scéně. Po mnoha hubených desetiletích Fajtovi stačily čtyři a půl roku k tomu, aby výtvarné umění učinil veřejným tématem, aby na pověstné openingy do Veletržního paláce nadšeně chodily tisíce zejména mladých. Konečně jsme mohli přestat závidět zahraničním kolegům jejich bohatý kulturní život a možnosti. Najednou jsme se mohli cítit být součástí toho širokého světa umění! Víme ale všichni dobře, jak to dopadlo. Politické sekyry poháněné maloduchou závistí a potřebou pomsty se opět daly do pohybu a tnuly. Státní moc nakonec uznala neoprávněnost Fajtova drsného vyhazovu, ba dokonce z úst ministra kultury zazněla oficiální omluva českého státu. Ale bohužel nedůsledně. Po tom všem přece měla samozřejmě následovat rekonstrukce stavu před touto politicky motivovanou fraškou. Nestalo se. A my tedy bezmála již dva roky sledujeme úpadek Národní galerie.
Nejspíše ale budeme muset trpně čekat na pozitivní změnu ještě déle. V ArtZóně se totiž budoucí generální ředitelka Alicja Knastová vyjádřila, že se na tomto mamutovi (rozuměj na Národní galerii) nemůže nic rychle změnit a že to bude dlouho trvat, nejméně rok, ale nejspíše ještě mnohem déle. Jasné ale hlavně stále není to, co by se vlastně podle jejích představ mělo na někdejší Fajtově galerii změnit?!
Věčně opakovaná mantra vyšší návštěvnosti, o které se v obou rozhovorech zmiňuje? Nesmyslné. Ví nastupující ředitelka, jak se vůbec vyvíjela návštěvnost galerie za poslední 4 roky? Jak rychle, ba raketově, vystoupala o bezmála tři sta procent na někdejších 700 tisíc návštěvníků? To jí nikdo nesdělil, třeba na ministerstvu kultury?!
Anebo mantra digitalizace sbírek, kterou od ní neustále slyšíme? Copak s digitalizací na půdě Národní galerie nezačal již Jiří Fajt, který ovšem musel po Knížakově „dřevní” éře nejdříve zásadně obnovit technickou a technologickou výbavu instituce? Za něj zahájila galerie zpřístupňování svých sbírek online, za něj vzniknul obsáhlý manuál využití digitálních technologií v galerijním prostředí, on oslovil pro zavedení nových přístupů špičkové zahraniční odborníky. Řekl to někdo paní Knastové?
A dále rozrůstání galerijních aktivit i mimo její budovy, vstřícnost veřejnému prostoru apod.? Copak se právě za Fajta neoživil Veletržní palác a jeho okolí, nebyla spuštěna Pražany oblíbená letní kulturní sezóna Anežka Live! s prvním sochařským parkem pod širým nebem v Praze, copak nevzniknul atraktivní plán na oživení kláštera sv. Anežky s programem rezidenčních uměleckých pobytů, copak se nerealizuje proměna návštěvnického zázemí v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, copak neexistuje ambiciózní plán, zčásti již i realizovaný, na obnovu kulturního života na Hradčanském náměstí, resp. zásadní proměna tří tamních galerijních paláců? Ano, je toho opravdu hodně, co bylo uskutečněno anebo nastartováno. A to i v mezinárodním měřítku – zde stačí odkázat jen na zahájenou partnerskou spolupráci s pařížským Centre Pompidou, která s Fajtovým odchodem skončila, podobně uhasly společné projekty s Drážďanami, Vídní, New Yorkem atd.

Má vůbec smysl dále pokračovat a vše analyticky rozebírat? Má smysl paní Knastové připomínat, že její tvrzení o absentujících bezbariérových budovách Národní galerie není pravda? Že Schwarzenberský i Kinský palác samozřejmě výtahy mají, klášter sv. Anežky České od roku 2000 taktéž a jedinou budovou, kde ještě chybí, je tak Šternberský palác, kde ale byla proto naplánována rekonstrukce?
Patrně asi ne, oba rozhovory byly totiž ploché, nic neříkající, prostě manažersky prázdné, bez zajímavé vize nebo jediné myšlenky, kolem níž by chtěla nastupující ředitelka budovat tuto instituci. V pořadu ArtZóna vedle ní ještě vystupovali vybraní zástupci české vizuální scény. Nebudu se raději ani příliš podivovat nad jejich výběrem, který však svědčí o nápadné jednostrannosti toho, který rozhovor připravoval. Tím méně mě mohlo překvapit, co, jak a proč říkali. Opakovali jen další zdejší mantru o tzv. blockbustrových výstavách, které údajně měly ubírat finance zdejším umělcům (ne, nechci v této souvislosti používat slovo lokální). Ani to není pravda, když se podívate na dramaturgii galerie v posledních letech s mnoha výstavami významných českých současných umělců, jako např. Františka Skály, Magdaleny Jetelové, Stanislava Kolíbala, Jiřího Kovandy, Josefa Koudelky, Jiřího Petrboka, Josefa Bolfa a řady dalších, a to i mladších umělců a umělkyň, včetně Chalupeckého ceny, diskusí, přednášek, platformy pohyblivého obrazu a nových médií. A zcela mimo jsou v této souvislosti povzdechy na adresu chybějících nákupů do sbírek. To zaráží zejména od Báry Kleinhamplové, tedy umělkyně nastupující generace, neboť asi zapomněla, že Národní galerie právě od mladých nakoupila v roce 2018 za 18 miliónu korun, které "vydyndal" na poslanecké sněmovně Jiří Fajt. Kdy se to, prosím, stalo naposled, pokud vůbec? Ano, na problém chybějících peněz na nákupy současného umění Fajt dlouhodobě upozorňoval a snažil se hledat řešení mimo ministerstvo kultury, které se k jeho oprávněným požadavkům stavělo vpravdě macešsky. A to bych přitom mohl hořekovat, že ode mne nekoupila Národní galerie nic již skoro 30 let?! Není těmto věčným kritikům stydno (Bára není sama) dnes takto pokrytecky hovořit a účelově zamlčovat lehce ověřitelnou pravdu? Chtějí se snad tím vlichotit nové ředitelce?
Co se týká oněch vytýkaných velkých spektáklů, "kasovních" trháků, které za poslední roky pražská galerie uskutečnila, jakými byly třeba prezentace kritika čínského totalitárního režimu Aj Wejweje, s nímž do Čech přišel odlišný pohled na světovou migrační krizi a odsouzení odmítavých reakcí východoevropských politiků, nebo představení jednoho z nejvýznamějších malířů současnosti Gerharda Richtera, přičemž odpouštím Tomášovi Pospiszylovi, který v televizním pořadu hovořil mylně o Hansi (?) Richterovi. Z jeho úst coby někdejšího člena vědecké rady Národní galerie, která hodnotila galerijní výstavní dramaturgii, však působí kritika výstav v Národní galerii docela falešně. Národní galerie jednak není žádná Kunsthalle vystavující výhradně současné umění a její dramaturgie musí být v zastoupení epoch vyvážená. Proto jsou představení klasických témat, jakým je např. právě probíhající Rembrandt, kterého Pospiszyl v televizním pořadu odsoudil jako nevhodnou výstavu, pro Národní galerii naopak zásadně důležité. Podobně i výstavy klasiků světového moderního a současného umění, jakými byli Henry Rousseau, František Kupka nebo Alberto Giacometti musí patřit do programového rejstříku Národní galerie. Nakonec to dokazuje i neutuchající zájem široké veřejnosti právě o tento typ výstav. Národní galerie jako přední kulturní instituce v republice má i svojí vědecko-výzkumnou a vzdělávací misi. Výsledky svých výzkumů pak představuje co možná nejširší veřejnosti, jak ostatně ve zmíněném pořadu zdůraznil Milan Knížák. Jenom si ve svých vzpomínkách nevybavím za jeho dlouholeté působnosti na čele Národní galerie projekt, který by takto formulovanému požadavku opravdu odpovídal.

Na závěr si nemohu odpustit pro celkové vyznění veřejných vystoupení nastupující ředitelky paní Knastové příznačnou poznámku, a to když se moderátor ArtZony zeptal na to, zda si vzpomene na nějakou pro ní důležitou nebo jinak zajímavou výstavu uspořádanou v Čechách za posledních deset až patnáct let. Na to se "úsměvně", možná ale i doslova, neboť pod rouškou nelze nic rozpoznat, jasné odpovědi vyhýbala, až ji pak přece jenom redaktor "dotlačil" k tomu, že přiznala svou nevědomost. Vzápětí však na moderátora "zaútočila", zda on ale na oplátku viděl zase nějakou podobnou výstavu ve Varšavě. Poněkud zvláštní reakce. Redaktor ohromen sebejistotou paní ředitelky jí odpověděl, že neviděl, což bylo vnímáno jako potvrzení oprávněnosti její odpovědi. Samozřejmě měl ihned opáčit, že on, na rozdíl od ní, se nehodlá usadit do nejdůležitejšího úřadu polského uměleckého provozu. Mimochodem, pár výstav jsem ve Varšavě viděl, ale nebudu nikomu napovídat. Takže nezbývá nic jiného, než zase jen čekat a čekat a čekat. Je mi jasné, že se v dohledných letech nedočkáme, promarnili jsme šanci a tuto mezeru paní Knastová, ať mi odpustí, nemá šanci zacelit. A jestli za pár let bude říkat, že to prostě nešlo kvůli ekonomické, pandemické krizi nebo politické nevůli, pak není na svém místě a rozhodnutí ministra Zaorálka bylo skutečně jen politicky devotně motivované.

24. 11.

Dvojí metr a není to s dovolením o covidu, i když o virech vlastně trochu ano

Jiří David Přečteno 2691 krát

Dá se i dnes v rozkvetlé covidové době psát či polemizovat o provozu zamlčeného provozu umění?
Pokusím se o to. Se zájmem jsem si pozorně přečetl glosu i mnou respektované spisovatelky Kateřiny Tučkové pod názvem „Dvojí metr v umění“ v Salonu Práva (22. 10. 2020), ve které píše o problematické roli žen v umění. Tedy o tématu, jež nejen na naší kulturní scéně rezonuje mnoho let. Nemá tedy příliš smysl v širším „záběru“ polemizovat s obsahem jejího, jistě dobře míněného, textu. Neboť ačkoliv akcelerace postavení žen nejen v umění je zcela oprávněným tématem, nelze je pohodlně, tudíž černobíle, prvoplánově ilustrovat. Toho se, dle mého, Kateřina T. bohužel dopouští. Jistě neměla dost prostoru, přesto si mohla odpustit unáhlené zevšeobecňování a zjistit si dnes už poměrně snadno doložitelná fakta či situace. Mohu to tedy doložit i z vlastní dlouholeté pedagogické praxe na třech vysokých uměleckých školách sám.
Jako pedagog jsem měl totiž za svou kariéru mnohem více studentek než studentů, a to z celého světa. Jistě je to dáno i zájmem o toto studium, které se za posledních cca 15 let zásadně proměnilo ve větším zájmu žen než mužů, což je snadno statisticky doložitelné. Nikdy jsem tak neviděl, že by tyto studentky musely vynaložit více energie, o čemž se K. Tučková sugestivně zmiňuje, než jejich máločetní muži kolegové a rovnou raději říkám, že mnohé mé studentky už v době svých studií měly rodiny, mnohé samozřejmě i po skončení studia. a jsou stále viditelné na naší výtvarné scéně. Ale nemohu popřít, i když s mnohem menší razancí, než jak to dramaticky zmiňuje K. Tučková, že se z mých studentek z provozu umění taky mnoho vytratilo, ovšem asi tak stejně jako se pak vytratilo i studentů.
Podstatné kvalitativní prosazování žen v umění i mimo školy je už přece také zřejmé a zcela legitimní. Neboť je bezvýhradně zásadní, že kdo má skutečně talent, tam genderové, politické, ideologické či věkové měřítko není kritériem. Je mi tedy v tomto kontextu zcela lhostejné, o jakou bytost jakého pohlaví se jedná, a to ve všech svých odstínech. Ostatně například samotné ženy, které se nespoléhají či se alibisticky neskrývají za tendenčně vnější politicko-ideologická kritéria a jsou talentované, tak nutně samy odmítají být klasifikované skrze tyto konstrukce, neboť je jednak ponižují a diskriminuji, a zároveň i vyčleňují.
Kateřina Tučková také aktuálně zmiňuje zvolení nové ředitelky NG Aliciji Knast a používá tuto její volbu k demonstraci bourání stereotypů (asi myšleno zastoupení mužů v provozu umění) a nastavování měřítek, která by v umění podpořila co největší diverzitu. Hmm… jasně, proč ne, i proto si dovolím na závěr pro porovnání doložit seznam našich státních a městských uměleckých institucí a jejich vedoucích pracovníků a pracovnic. Podotýkám, že je to seznam, jenž je v našem prostředí dlouhodobý a zároveň ještě nezahrnuje novou ředitelku NG, a je z doby před konkursem do Národní galerie Prahy.
Národní galerie Praha: 5 mužů a 24 žen; GHMP: 7 žen; Galerie výtvarného uměn: 3 ženy a 2 muži; Galerie výtvarného umění v Ostravě: 3 ženy a 2 muži; Moravská galerie Brno: 4 muži a 1 žena; Dům Uměni města Brna: 5 žen; Galerie města Pardubic: 2 ženy; Východočeská galerie Pardubice: 6 žen a 1 muž; Galerie moderního uměni Hradec Králové: 3 ženy a 1 muž; Alšova jihočeská galerie: 3 ženy a 2 muži; Galerie moderního uměni v Roudnici nad Labem: 1 muž a 4 ženy; Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích: 3 ženy a 1 muž; Západočeská galerie Plzeň: 5 žen a 3 muži; Galerie města Plzně: 2 ženy; Oblastní galerie Vysočiny Jihlava: 1 muž a 4 ženy; Oblastní galerie Liberec: 1 muž a 7 žen; Galerie výtvarného umění,Cheb: 2 muži.
Celkem tedy mužů 26 a ženy 83.

P.S. Na doplnění lze pro jistotu doložit fakta i z privátní galerijní sféry. Z osmi prestižních a dlouhodobě programově kvalitně vyprofilovaných galerií jich u nás pět vedou ženy, tak jako ostatně i mnohé galerie mimo naše území, jako i dvě konkrétní galerie zahraniční, se kterými rád a dlouho aktivně spolupracuji.

08. 10.

Ministerstvo kultury odmítá zveřejnit

Jiří David Přečteno 2626 krát

8.10.2020 jsem publikoval v LN (jiné deníky se o umění málokdy, či vůbec už nezajímají) text pod názvem: Co před námi tají.
Vzhledem k tomu, že ne všichni deníky kupují a čtou, dovolím si zmíněný text "překlopit" na svůj blog, neboť jeho obsah považuji v rámci kultury a umění za důležitý.

Už dorazily zahraniční posudky na kandidáty do čela Národní galerie Praha, což veřejně potvrdila mluvčí Ministerstva kultury ČR Michaela Lagronová. Jaký je však smysl a význam této informace, tedy aspoň pro tu část společnosti, která se aktivně zajímá o dění na naší kulturní scéně? V celku by byl zřejmý a pro vývoj výběrového řízení podstatný i smysluplný, pokud by jedním dechem mluvčí ministerstva nepokračovala a kategoricky nesdělila, že úřad posudky nebude zveřejňovat… (sic!)

Tak jen pro připomenutí faktů, které ve víru viru a nedávných voleb postupně blednou až k zapomenutí: v srpnu ministerstvo kultury uvedlo, že 14členná výběrová komise ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi doporučila tři jména, a to Marka Pokorného, Alicji Knast z Polska a Jiřího Fajta. V srpnu tito tři kandidáti prošli manažerskými testy v takzvaném assessment centru (zde je jasné, že tento typ osobních informací není určen ke zveřejnění). Mezitím jejich koncepční vize, jež uchazeči předložili komisi, ministerstvo poslalo několika osloveným zahraničním expertům, resp. ředitelům prestižních světových muzeí umění.

Jestli mě paměť neklame, tak se v celé odborné veřejnosti zcela po právu a legitimně volalo po transparentnosti procesu výběrového řízení. Neboť není sebemenšího důvodu cokoliv zatajovat a zamlčovat. I samotné ministerstvo kultury tuto tendenci chvályhodně zřetelně předem deklarovalo. Svou zásadně pozitivní roli v tom sehrála i nové zřízená Garanční rada, jejímž prvním úkolem bylo připravit způsob a kritéria výběru ředitele naší vrcholné sbírkové instituce. Sláva jim, říkal jsem si tehdy. Co se ale stalo, že naprosto zásadní zahraniční posudky od nezpochybnitelných světově významných osobností na scéně vizuálního umění jsou náhle tabu?! Co bychom se z nich asi tak neměli dozvědět? Nebo snad nemá naše kulturní veřejnost tu správnou „hradní“ prověrku?

Proč se však z prostoru naší umělecké scény neozývají hlasy volající – a opět by to bylo zcela po právu –, aby jí byly názory zahraničních autorit předloženy? Už nás snad nezajímá, co si myslí kolegové za hranicemi naší zavirované republiky? Máme si snad zase vystačit sami, se svou lokální poddolovanou kulturou, bez komplexnějších vizí a srovnávání se světem? Uzavřeme a utěsníme i těch pár skulinek, které se začaly díky NGP pomalu protrhávat, než na ni dopadla Staňkova politická sekyra?! Opravdu?

Ano, je mi zase úzko, neboť si vybavuji nadějí naplněná slova předsedy výběrové komise arch. Josefa Pleskota: „Ideálním kandidátem by měla být osobnost s vizí, primárně směřující k budování stabilní, jasně definovatelné, kulturní instituce mezinárodního dosahu.“ V tom se shodoval s ministerstvem kultury i galerijní Garanční radou, jíž také předsedá a která v inzerátu (a opět s nadějí) charakterizovala kvalifikační požadavky na hledaného ředitele/ku slovy „osobnost se zkušenostmi z oblasti mezinárodní kulturní spolupráce, aktivní znalostí druhého světového jazyka a jazykovými znalostmi doloženými certifikáty dle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky (od stupně B výše) výhodou…“

Ano, mne skutečně zajímá, co je obsahem doporučení zahraničních odborníků, neboť tyto jsou nedílnou a Garanční radou i ministerstvem veřejně deklarovanou součástí výběrového procesu. Podobně jako předtím osobní prezentace před porotou a měly by se brát zcela vážně v celkovém součtu výběrového řízení. A dovoluji si (rovněž nezaujatě) říct, že názory Maxe Holleina, ředitele Metropolitního muzea v New Yorku a jednoho z nejúspěšnějších muzejních manažerů současnosti, nebo Bernarda Blistena, ředitele pařížského Centre Pompidou, se kterým NGP podepsala v březnu loňského roku dohodu o partnerské spolupráci, budou mít (a jistě nejenom pro mě) silnější vypovídací hodnotu než názor některých domácích členů výběrové komise. Požaduji tudíž po ministerstvu kultury jejich bezodkladné zveřejnění, a to samozřejmě ještě před vyhlášením toho, kdo bude ministrem Lubomírem Zaorálkem jmenován do funkce generálního ředitele NGP!
prof. Jiří David

02. 06.

Pravděpodobnost aneb převáží politický strach z Hradu a jeho okolí?

Jiří David Přečteno 2448 krát

Mnoho mých známých, ale i mně neznámých lidí (na sociálních sítích) se mě poslední dobou ptá, když jsem tedy „tak furt chytrej“ (což může klidně znamenat i blbej), kdo je dle mého úsudku tím povolaným, smysluplným člověkem, který by měl vést tak důležitou (samozřejmě jen pro kulturní svět) národní instituci, jakou je Národní galerie v Praze?

Více »

24. 05.

„Jediná věc je nezbytná pro triumf zla, totiž, aby dobří lidé nedělali nic.“ (Edmund Burke)

Jiří David Přečteno 2479 krát

Před sedmnácti dny (7. května 2020) iniciovala bývalá umělecká skupina Tvrdohlaví petici (https://www.petice.com/265917) na podporu neprávem odvolaného generálního ředitele NGP Jiřího Fajta. Do dnešního dne ji podepsalo více jak tisíc lidí. Domnívám se, že je to už kvalifikovaný vzorek pro reprezentativní schopnost vytvářet hlavní nezaujaté charakteristiky celku. Zároveň – a i v rámci současného umění, jež se často demonstrativně od stolu zaštiťuje péči o mimoumělecké komunity – lze přesvědčivě, autenticky skrze podepsané občany nahlédnout do naší skutečně žité reality. Je proto často pochybné si na poli umění vytvářet iluze, či jiná incestní teoretická, politická i ideologická modelová schémata. Neboť se v níže uvedeném souhrnu jednotlivých povolání a zaměstnání, pod nimiž se bez vlastních ambicí lidé pod petici podepsali, ukazuje, že ti z vizuálního umění rozhodně nepřevládají. Jednoznačně se tak ukazuje, že občanská společnost, kterou si právě tato oblast současného umění alibisticky bere jako příklad postoje vůči umění a které sama považuje za překonané, nefunkční a estetizované kapitalistické zboží, je mnohem uvědomělejší a nedá se s ní takto snadno účelově manipulovat. Jiří Fajt se tak skrze svou práci coby tehdejší ředitel NGP stal i po právu, na rozdíl od „strategicky“ spekulující umělecké scény Čech a Moravy, pro tyto občany respektuhodnou osobnosti. Zde přikládám jak výčet míst v republice s počty podepsaných, tak i jednotlivé profese jako doložitelný a evidentní důkaz, jež sice nepřeceňuji, ale rozhodně nepodceňují:

Praha 468, Brno 47, Praha 6 26, Praha 4 19, Praha 5 19, Plzeň 14, Praha 2 14, Praha 1 13, Praha 7 13, Hradec Králové 11, Praha 10 11, Pardubice11, Železný Brod 10, Praha 8 10, Ostrava 10, Olomouc 9, Liberec 7, Prague 6, Praha 3 6, Děčín 5, České Budějovice 5

Grafik,
Sochař
Zubní sestra
svobodný umělec
umělec
galerista
Lékař
režisér
bývalá ústavní soudkyně

redaktorka
malířka
Japanolog, pedagog (divadlo kabuki), překladatel, tlumočník
básník a redaktor
Osvč
vědec
OSVČ - důchodce
Sochař
VŠ učitel
svobodné
Překladatel
akad. malíř a sochař
sochař
umělec
Animátorka
advokát
Designer
Ředitel divadla
IT
sommelier
Vedouci oddeleni
sochař
Podnikatel
umělec
Právník
Ředitel ARThotel Nezvalova Archa
podnikatel v IT
Učitelka
smluvní přepravce
Sociální pracovník
Asistent výroby div.dekorací
Podnikatel
kostýmní výtvarnice
Umělecký zámečník
Prodavač
Režisér
Student VŠ
pr manažerka
konzultant
scénograf
herec a režisér
klaun ve výslužbě a učitelka
Akademická malířka
OSVČ
Osvc
Produkce
OSVČ
Reditelka Embassy of Sustainable Thinking
architekt / sochař
Výtvarník
redaktorka
Technik
lékařka
lékař
Středoškolská učitelka, externí redaktorka
Malíř
v důchodu
spisovatel
textař
v penzi
státní úředník
důchodce a výtvarník
Geodet
Architekt
Zdravotni sestra
zdravotní sestra
umělěc


Oděvní designér
státní úředník
Lékař
marketing
akademická malířka
Důchodce
Manažer Baru
Marketing
důchodce
Student
Student
projektant pozemních staveb
Pedagog
Účetní
Umělec
Designer
Osvć
architekt
Sochař
Vytvarnik
Student
MD Freya
Herečka
Konzultant
miloslav.adamek@viennahouse.com
Učitelka na gymnáziu
Sochařka
Divadelní pracovník
RD
IT
odborný pracovník
knihovnice
projektant
Projektová manažérka
Technik ČOV
Manažer
dramaturg
Bankovni úředník
Architekt
sochař
prodejce
Student
Pedagog
Grafický designer
Grafický designer
v důchodu
Důchodce
zdravotní sestra
Produkce
OSVČ
Creative Director
právník
důchodce
Podnikatel
Produkční
Hudebník
Cukrar
architekt
software developer
Chemik
IT analytik/programátor
Student
kloboucnice
OSVČ
ředitel
divadelník, student
spisovatelka
Umelec
důchodce
malířka
Výzkumníce
Filmovy producent
Důchodce
Ředitel soukromé společnosti
Fotograf
Vytvarnice
Produkcni
Umělec
Producent
Student
Režisér
překladatel
technik
OSVČ
Advokát
lékař
Osvc
Zámečník
učitel
Ucitelka
redaktor
filmař
učitelka SŠ
OSVČ
Tajemník AS ČVUT
Vysokoškolský učitel
Duchodce
Analyst
Podnikatel
hudednik
překladatelka
Důchodce
OSVČ
architekt
Automechanik
Manažer nákupu
Art historian
Architekt
senior
Kuratorka
Filmovy producent
IT Manazer
překladatel
OSVČ
Ucitelka
akad.sochař
překladatel
ředitelka MŠ
Duchodce
důchodce
Mateřská dovolená
Restauratorka
lékař
Muzejní pracovník
med.-tech. Präparator
software developer
Výtvarnik
ekonom
učitelka
Sochar
Social Media Manager (OSVČ)
podnikatel
Muzikantka, horská průvodkyně
důchodce
referent
hudebník
architekt
Senior researcher
OSVČ
samouk
Architekt
Hudebník
creative designer
filosof
Statik
architekt
Svářeč
VŠ pedagog
Ekonom
Učitelka
student
osvč
Lékař
Student
Muz
studentka kulturní ekonomie
obchodník
Důchod
Studentka
obchodní zástupce
Kartograf
Obchodník
učitel SŠ
ředitelka knihovny
Chovatel slonů
důchodce
Psycholog
důchodce
Galerista
v důchodu
výtvarník
Umělec
Laborant
katolický kněz

projektantka
Kunsthistorikerin
Analytik
Herec
překladatelka
důchodkyně
stavební inženýr - důchodce
Umělec
herečka
Učitelka
Publicistka
grafik
IT Specialista
žena
OSVČ
recepční hotelu
OSVČ
herečka
Důchodce
umělec
Zdravotní sestra
Zdravotní sestra
učitelka
it analyst
ak.mal
Art Historian
Důchodce
Elektrotechnik
VŠ pedagog
lékařka
Doktore
Filmový producent
fotograf - důchodce
živnostník
Podnikatel
Referent zp
Vytvarnice
Důchodce
Zpěvačka
student
copywriter
IT architekt
Baletní pedagog
Provozní v gastronomii
člověk
Fundraiserka/PR/marketérka
Finanční poradce
Hudební skladatel
Sochař, předseda Spolku sochařů ČR
manažer vzdělávání
podnikatel
Manager
Strojní konstruktér
IT technik
Architekt
OSVČ
úředník
Marketing Manager
Mzdová účetní
knihovnice, studentka
umělec
Účetní
archeolog
v domacnosti
developer
Nákupčí
software tester
výtvarník
student
Důchodce
emeritní ekonomka
Architekt
OSVČ
Ředitel společnosti
Doktorand
lékař
zemědělec
herečka
Stavebni inženýr
překladatelka
IT administrátor
Dramatička
artist
důchodce
vedecka pracovnice
It analytik
důchodce
kameraman
živnostník
výtvarnice
zubní lékařka
sociální pracovnice
programátor
Student
OSVČ
Maskérka
artist
Pendler
Grafik
Důchodce
Spolumajitel pekařství
Obchodní manažer
kameramanka
OSVČ
OSVČ
Kuchař
Office manager
Podnikatel
režisér
Lékař
malíř,sochař
Osvč
OSVČ
Dělník
penzista
Právník
lektorka
ekolog
Personalistka
Plant Support Specialist
student
režisér
IT
Umělec
Projektant
OSVČ
Bankéř
pedagogický pracovník
architekt
rodičovská dovolená
Architekt
učitelka MŠ v důchodu
Sochar
Projektant
Architekt
Konzultant
V domacnosi
Vedoucí knihkupectví
překladatelka
student
manažer
důchodce
důchodce
dirigent
Vedoucí charity
Ekonom
Manažer
hudebnice a pedagožka
režisér
Manager
psycholog
restaurátor pozlacovač
Fysiolog
Důchodce
Pedagog/hudebník
it inzenyr
podnikatel
Manager
poradce
Administrativa
Dopisovatelka
ekonom
architekct+photographer
sklářská výtvarnice a malířka
Herec
OSVC
Architekt
lektor
Důchodce
keramik
malířka
FOTOGRAF
Manažer
redaktor
učitel
živnostník
malíř
filmový střih
důchodkyně
Přípravář
architekt a rolník
důchodce
umělec, pedagog
sklářský výtvarník, grafik
režisérka
Kurátorka, výtvarnice publicistka
Architekt
učitelka
Učitel
advokát
Architekt
žurnalistka
Finanční ředitel
kameraman, fotograf
Hudebník
důchodce
spisovatel
Student
Art
nezaměstnaný
důchodce
Designer
Knihovnice
Umeni
Galerista
tlumočnice
student
Zahradník
režisér
důchodce
OSVČ
OSVČ
Speciální pedagog
Houslistka
herečka
Bavím se sklem
důchodce
farmaceutka
invalida
Ředitel divadla
urednik
Odborná učitelka
malíř a grafik
OSVČ
odborná učitelka
publicista
Lekar, IKEM
básnířka a překladatelka
terapeut
zahradnice
výtvarník
VŠ učitel
Konultant
knihkupec
učitel
v domácnosti
OSVČ
Důchodkyně
učitelka vv
-
rentier
fotograf a překladatel
Stavební historik, památkář
Poradce
Vizuální umělec
Site-specific performer, dramaturg
Game developer
malíř a ilustrátor
Umělkyně
Nakladatelka
Produkce
Fotograf výtvarník
student
Výtvarník
student
student
herečka
manazer
překladatel / tlumočník
Výtvarnice, autorka knih, vysokoškolský pedagog
geolog
Grafik
novinář, fotograf, nakladatel
grafik
Důchodkyně
průvodce, překladatel
Projektant
Historik umění
Architekt
Specialista servisu
Osvč
fotograf
Pojistný matematik
Herec
Producentka
Emeritura
volné
Artist
Technik
fotograf
Učitelka
producent
Galerista
pokladní PNB
Zdravotní sestra
finanční manager
OSVČ, manažer kulturních akcí
technik
sklář
hudebnice
grafička
ostraha
sochař
pracovnice v sociálních službách
herec
architekt
živnostník

Pracujici seniorka
hudební producent
Projektový manažer
ředitelka Českoslov. dokum. střediska
Majitel firmy
učitel SUPŠS
sekretarka
Herec
Architekt
učitel
Architekt
historička umění
realitní poradce
vysokoskolsky pedagog, prekladatel
Designér
historik umění
svobodné povolání
dentální hygienistka
PR manager
Project manager
Kameraman
Designer
Biomedicínský inženýr
Umělec
Obcan
Učitel
Fyzioterapeut
Lékař
projektový manažer
výtvarník
obchodní manažer
Dělník v geologii
důchodce
OSVČ
Účetní
krajinářská architektka
Stavitel
kyborg
vitrážista
pedagog
architekt
architekt
úřednice
administrativní pracovnice
redaktorka na volné noze
grafička
Hospodksý / Učitel
architekt
účetní
vědecký pracovník
socioložka
důchodkyně
V důchodu
Fotograf
umělec
Vytvarnik
umělec
Student
Manažer údržby
Novinář
Člověk
Osvc
Student
svobodný umělec
designér
ekonom
výtvarník
redaktorka
student
OSVČ
Urednice
OSVČ
Podnikatel
architekt
webdesigner
VŠ pedagog
důchodkyně
programátor
Architekt
novinářka
důchodce
Student práv
překladatelka
Typograf
důchodce
studentka ilustrace
OSVČ
muzejni pedagog
Produkční
konstruktér
galerista
Art director / grafik/ lektor
Architekt
Reklama
Prekladatelka
Urednik
OSVČ
architekt
lektor
Stavbyvedouci
Grafik
Projektant
úřednice
Mateřská dovolená
fotograf, pedagog
Ředitelka Českého centra Sofie
výtvarník
Obchodník
lékařka
farářka
Administrativa
výtvarník/keramik
Student
technička
Digital product designer
sociální služby
sochař
účetní
živnostník
Architekt
prof. ak. soch.
producent

21. 05.

Objektivita a transparetnost vyloučena, následovat musí vyloučení!

Jiří David Přečteno 3104 krát

Osm českých kunsthistoriků se postavilo proti návrhu zrušit výběrové řízení na nového ředitele Národní galerie.
Tak zní název textu, jež tito kunsthistorici zaslali ministerstvu kultury ČR. Jejich text tak s největší pravděpodobností reaguje na petici (https://www.petice.com/265917), jež iniciovala bývalá umělecká skupina Tvrdohlaví a doposud ji podepsalo na 900 lidí. Faktickým a dle mého značně rozporuplným obsahem českých kunsthistoriků, se jistě bude zabývat někdo jiný. Co je však nyní na výše zmíněném textu 8 kunsthistoriků aktuální a hodné okamžité reakce?! Tím je skutečnost, že je zásadně a všude v civilizovaném světě nepřípustné, aby se veřejně vůči případnému kandidátovi na post generálního ředitele NGP (ať jím je kdokoliv!!!) takto explicitně negativně vyjadřovali i členové nadcházející výběrové komise! Neboť dva z osmi podepsaných kunsthistoriků a to Mgr. Jiří Jůza, Ph.D. a PhDr. Radim Vondráček, jsou zároveň jmenováni ministrem kultury do výběrové komise na post generálního ředitele NGP! Nejen, že je to evidentně v jednoznačném střetu zájmů, ale i v rozporu se základními normami slušnosti a etiky. Zvláště když výše zmiňovaný text pro ministerstvo kultury a pod ním podepsaní odborníci, volají po spravedlnosti a transparentnosti výběrového řízení a touto svou angažovaností bezprecedentně porušují etický kodex, na nějž se sami odvolávají. Je to nejen pokrytecké, ale i nehorázné a odsudku hodné. Není možné takto předem dehonestovat či rovnou diskvalifikovat případného kandidáta, v tomto případě Jiřího Fajta (ale kohokoliv v jakémkoliv výběrovém řízení i na úrovni okresu, natož v takovémto případě!). Jinými slovy, tito členové jsou jednoznačně zaujatí a podjatí a nemohou tudíž být zárukou objektivního posuzování kandidátů!! V soudním prostředí se na podjatost soudců okamžitě vyměňuje soudce... Zmínění členové výběrové komise by tak měli buď sami rezignovat(pokud jsou ještě stále soudní?!), nebo být okamžitě ministrem kultury odvoláni. Nežijeme snad ještě v jakési dálnovýchodní Byzantské říši!? Nebo se mýlím?!

12. 05.

Neprávo v právním státě

Jiří David Přečteno 3167 krát

Je to tak prosté: hovořil jsem s několika právními kapacitami a zeptal se jich na jejich odborný názor. Můj dotaz spočíval v tom, zda je právně zcela zřejmé, že – pokud je člověk odvolán ze sve funkce za důvody, jež se ukázaly na základě policejního prošetřování jako bezdůvodné –, by se měl bezodkladně do své funkce vrátit. Každá z oslovených právních osobností to jednoznačně potvrdila a jen vždy dodala základní podmínku, že to musí být uskutečněno v právním státě. Domnívám se, že přes mnohé ecxesy a pokusy o prolamování práva, Hradem počínaje a kdejakým jiným jedincem či společností konče, v právním státě ještě žiji. Mohu mít jako umělec jakákoliv přání, představy a ambice, jak by se mi kdo kde zamlouval či nezamlouval, být či nebýt sympatizantem apod. Nic z těchto pocitů není relevantní ve vztahu k právu. Pokud je tak někdo na základě moci, svévole a vykonstruovaných udání zásadně poškozen a jeho jmého neprávem pošpiněno, a následně se zjistí, že vše bylo jen učelově falešné, je nezbytné jej, kromě prioritních právních zásad, pomoci očistit. Proto také, kromě omluvy ministra kultury Luboše Zaorálka, jenž se čestně omluvil za svého nekompetentního ministerského předchůdce, vznikla před pár dny i petice s názvem „Jiří Fajt znovu ředitelem Národní galerie Praha“. Tuto petici iniciovali členové dnes již bývalé umělecké skupiny Tvrdohlaví a k dnesnímu dni (12. 5. 2020) ji podepsalo 577 rozumných občanů. Více zde: https://www.petice.com/265917

02. 04.

Slepí otroci

Jiří David Přečteno 2450 krát


Již před pár dny jsem odpovídal asi na tři různé ankety v kontextu Covid 19 a mimo jiné jsem zdůraznil, že jistě brzo přijdou militantní agresoři, samozvaní věrozvěstové, pseudoviziónáři, prostě novodobí kazatelé (jakéhokoliv pohlaví, barvy pleti, věku, vyznání), kteří nám budou kázat ze svých bezpečných, zagrantovaných, zadotovaných zón a na svých sněhobílých Mac Applech, jací jsme všichni byli nezodpovědní vůči naší Zemi v čase Antropocénu (kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém) a teď si to s koronavirem konečně pěkně všichni my, mlčící, slepí otroci kapitalismu, oligarchů, zaslouženě vyžereme. Svrab a chudobu, deset ran egyptských apod. na nás. Samozřejmě že lidstvo zásadně ovlivňuje a doposud v celku negativně zemský ekosystém a je nezbytné, nutné o tom nejen mluvit, nabádat ve spřízněných sociálních bublinách a ne se jen nabubřele, povýšenecky předhánět, kdo je v tomto kontextu na tom morálně, eticky, či intelektuálně výše. Neboť pokud se však ani teď, v následných dnech, týdnech měsících, rocích nenajde nový, jiný a všem nevnucující, avšak všem (většině) srozumitelný, vstřícný, nediktující, nenadřazený jazyk dorozumění, zůstaneme stále rozděleni, nenávistní na všech svých oddělených možných březích, separovaných, izolovaných ostrovech.

09. 10.

Jacques Derrida a naše současná strašidelná přízračnost

Jiří David Přečteno 3049 krát

Před patnácti roky – jak se Petr Fischer ve svém pravidelném připomínání na facebooku dnes (středa 9. 10. 2019) zmínil – zemřel světově přelomový filosof Jacques Derrida. Nechci tímto připomenutím rozhodně přilévat olej do současných pohřebních bakchnálií. I když tuším, že se s J. Derridou na poslední cestě rozloučily různé světové osobnosti, pohřeb měl zcela lidský. Nebyl faraónem, ani fanfarón, ani světským.
Byl je a hlavně navždy zůstane „pouhým“ myslitelem. Naštěstí. V roce 1994 jsem ho měl možnost osobně navštívit na pařížské Sorbonně, kde přednášel. Připravoval jsem svůj dnes již dost i po světě „profláklý“ fotoprojekt Hidden Image (Skryte podoby), u nás ve svém celku poprvé vystavený v polovině 90. let v Galerii Rudolfínum. Pamatuji, jak Jacques Derrida tehdá seděl v malém, potemnělém kabinetu a pozorně vyslechl (předem dostal samozřejmě i písemné avízo), o čem tento projekt má být. Několik dní poté jsem ho drze požádal, zda-li by mi do vznikající knihy k projektu nenapsal i svůj pohled, svoji úvahu. Uff… a on opravdu napsal (mimochodem bez honoráře!). A napsal to skvěle, jak jinak! Dodnes je tento text stále silný, jedinečný a mluví tak i k naší současnosti, mluví k naší minulosti, k našim osobním traumatům, k sobě, k tobě, stačí jen pozorně naslouchat, poznaváme se?!…:
„Walter Bejamin, abychom jím uvedli zamyšlení, postihl určitým způsobem fotografickou okamžitost: okamžitost zvláštní synchronie. V eseji o uměleckém díle v období jeho technické reprodukovatelnosti, že není nic náhodného na tom, jestliže se psychoanalýza rozvíjí ve stejné době jako technika filmu a fotografie. Ani jedno, ani druhé se totiž neomezuje na analýzu detailu, často i zvětšeného anebo zjeveného ‚soustředěním se na obraz‘. Zviditelňuji to, co by jinak zůstalo neviditelným. Ve výzkumech Jiřího Davida nejde jen o to, zviditelnit viditelnost pohledu, ukázat oči vidoucího, vyjevit tvář nějakého pohledu nevědomého subjektu anebo nějaké rozdělení ega, nýbrž vykázat jistou přemíru, vyzdvihnout a jakoby zrodit jistou disymetrii, tu, která ve Stejném rýsuje zcela Jiné. A především pak rozehrát dvojí, reflektovanou a zneklidněnou, disproporci v jejím doplňujícím obraze. Jde o to vyvolat svědectví. Svědek (nový, a přitom tak starý) je povolán, aby zaujal místo. Vytržen ze své noci je od této chvíle bezprostředně zde, neodvolatelně přítomen: jiný já sám, dvakrát já, já, které se poznává, aniž by se poznalo. Tato zkušenost je víc než zkušenost, je to hrozná cesta zakoušení sebe. Tato strašidelná přízračnost, která je cizí i známá, odhaluje – především ale subjektu samému – archaickou a anachronickou monstrozitu zcela intimní přemíry. Disproporce, hybris, vnitřní válka. Fotografická technika zračí přízračnou monstrozitu, zračíc tímto způsobem samu sebe ve svém světelném písmu, ve své pravdě. A ať to již stojí cokoli, této pravdě nesmíme upřít své rozpoznávající uznání.“
Jacques Derrida, 1994.
...(english equivalent - Jacques Derrida, text for photos project Hidden Image, by Jiri David 1994:
Walter Benjamin, for the gift to thought, has fixed in a certain way, a photographic instant: this one is of a strange synchronisity. There is nothing accidental, he says in The Work of Art in the Age of Mechanical Reproduction, in that psychoanalysis developed at the same time as cinema techniques and photography. Both the former and the latter are not limited to the analysis of one detail, sometimes enlarged or revealed by stop-image (arrôt sur image). They give to vision that which elsewhere remains invisible. In Jiří David´s research, it is not only a question of given to vision the visibility of a gaze, of showing the eyes of a viewer/seer (voyeur), of rendering manifest the face of an unconscious subject or some division of the ego, but of given the day to an excess, than of placing it in the world, like at (their) birth, a dissymetry that which in the Same in inscribed the Completely Other. And overall of placing into the scene (en scène) a double disproportion, reflected and appeased. It is a question of summoning the testimony. A witness (new and also old) is called to the bar. Henceforth pulled to its night, here immediately, unimpeachably present: the other itself, two times, and who recognized itself without self-recognition. The experience is more than an experience, it is the terrifying voyage of an experiment of the self. At the same time strange and familiar, this spectrality reveals, and at first to the subject itself, archaic and anachronic monstrosity of the most intimate excess. Disproportion, hybris, intestinal/internal war. The photographic technique shows the monstrous, it also shows itself in its luminous writing, in its truth. To this truth, one will not owe what this costs, to refuse the recognition. I write this very quickly, before having to see the other me, in my waiting for the worst but for greeting in advance the revelation, that which it (she) will be. I will be – the I will be – the third excluded from two others is which I will see before myself – and which already looks at me.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Smoljak David · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy