V tomto týdnu jsem zachytil na facebooku kritický text Patrika Šimona, týkající se výstavy Myšlení obrazem, kterou pořádá Galerie hlavního města Prahy.
Jsem rád, že tento byť krátký reflektující vhled vůbec vznikl, neboť je nezávislý a nepatří tak do těch předem adorujících či institucionálně objednaných. Toto jsou právě ty texty, které v našem veřejném prostoru recenzí a kritik v oblasti umění dlouhodobě zásadně chybí. Vlastně ale, jak je to vůbec možné? V zagrantovaných redakcích, které k sobě nepustí nic, co jim nekonvenuje, ne.
Je tak zřejmé, že není jistě snadné a už vůbec ne vděčné se argumentačně, fundovaně a smysluplně vymezovat, přemýšlet v tomto našem značně incestně uzavřeném prostoru.
Proto jsem se ho rozhodl (se souhlasem autora) aspoň takto uvést mimo úzkou skupinu sociální bubliny, kde Patrik Šimon své texty pravidelně uvádí, přestože by si už dlouho zasloužily veřejnější platformu. Nemusíme s nimi ani vždy plně souhlasit, ale je důležité, že jsou. Zde je:

V Městské knihovně GHMP představuje one man show exhibition. V hlavní roli filozof Miroslav Petříček. Ze všech vizuálů k výstavě shlíží polonahý stařec s bílými vlasy a má před sebou fluidní klikyhák jako abstraktní memento dadaistické nicotnosti, která má symbolizovat „myšlení obrazem“. Tím by asi výklad k výstavě mohl skončit. Labyrint efektní, ale prázdné podívané je jako napěchovaný americký krocan na Den díkuvzdání. V momentě, kdy má začít pečení, někdo vypne proud. A to doslova. Výstavě chybí energie. Chybí jí myšlenka, koncepce. Nevím, na co se dívám. Místo abych byl vybídnut k myšlení, upadám do rozpaků. Skoro padesát autorů jsou jako rukojmí této „vizuální události“. Je to celé parodie? Autoři jako hlavní ideu výstavy vyzdvihují „předpoklad, že setkání s obrazem je především vizuální událostí.“ Dozajista ano, takto banální frází lze uvést kteroukoli výstavu na světě. Ale co tato vizuální událost poskytuje? V očích filosofa bychom hledali lásku k moudrosti, neboť filosofie je systematické, racionální a kritické studium obecných a základních otázek, jako jsou otázky existence, rozumu, poznání, hodnot, mysli a jazyka. To všechno jsou elementární pravdy konstrukce z vaty. Výstavu staví filosof, stejně tak dobře ji mohou postavit prodavačka, modelka nebo bezdomovec, pokud je pustíme do depozitáře a požádáme je, aby vytvořili obrazy a slova, odlišili je svou zkušeností, aby ukázali myšlením myslet namalované. Jistě by to byly zajímavé sondy do jejich myšlení. Petříčkova nahota se postupně přemisťuje na nahotu diváka, který bloudí po prostoru, v němž i silná výpověď sama o sobě některých umělců získává svou aranží těžkou ránu do své podstaty. Dílo se stává prostředkem k nazírání frází a o postoj diváka nejde, jde o postoj autora.
V pomyslných kapitolách je návštěvník provázen citacemi: „Událost existuje současně s jinými událostmi. To znamená, že zrcadlí módy minulých i současných událostí jako vzpomínky, stmelené do jejího obsahu. Událost má budoucnost. To znamená, že zrcadlí aspekty, které budoucnost vrhá zpátky na přítomnost.“ (Alfred North Whitehead, Věda a moderní svět). Věty působí jako prázdné floskule něčeho, co nemusíme znát.
„Oko je nástroj hýbající se sám od sebe, prostředek vynalézající pro sebe své cíle; je tím, co bylo vzrušeno určitým dotykem světa, a svůj zážitek vrací viditelnu stopami, jež zanechává ruka.“ (Maurice Merleau-Ponty, Oko a duch).
Z této výstavy zanechává mysl nedorozumění, zmatení, nijakost, ba i nabubřelost. Činíme výstavy pro klub hermetiků, kterým se umění stalo prostředkem k zviditelňování vlastní nemohoucnosti vidět opravdově. Výstavě chybí srdce. A pokud ne, je chladné jako nástroj smutku. Prostě té výstavě nerozumím. Její odborná dramaturgie se kryje za tak naivní a frázovité floskule, že snad není hodná ani zmíněných autorů. To, že má filosof Petříček k ruce tým spolupracovníků, nevyviňuje jeho zásadní účast, která přímo vychází nejen z jeho teoretické knihy Myšlení obrazem vydané v roce 2009, ale je s ním přímo spjata jako „vizuální událost“ v samotném podnázvu. Tady se jednoduše ukazuje, že filosofické konstrukce hledající pojetí a oporu v přímém a konkrétním souboru výtvarného materiálu nakonec selhávají a činí z vybraného jen chabou ilustraci a bohužel smazávají kontext. Ale umím si představit čistě nekontextuální pojetí. Takže přítomná výstava ani neinterpretuje.
Miroslav Petříček slovem myšlení označuje myšlení filosofické. Proto může jeho úvaha o myšlení obrazem být průvodcem po současné filosofii. Rozdíi mezi obrazem a (výtvarným) uměleckým dílem nepotřebuje tematizovat, ačkoli s ním počítá: pohybuje se na terénu post-strukturalistické filosofie, a nikoli estetiky či obecné uměnovědy. Historik umění se orientuje myšlením uměleckohistorickým, pohybuje se na opět odlišném terénu, totiž dějin umění rozšířených až k teorii obrazu (nikoli teorii umění!). Vedle mysli, která formuluje slova v jazyce a mysli řečí i psaným textem, máme ještě další technologii mysli – obrazovou. Vyjadřování kresleným či modelovaným obrazem předcházelo jako mentální technika nejméně o tři desítky tisíc let vzniku písma. Možná výstava místo citace z eseje fenomenologa Merleau-Ponta o Cézannově oku (Viditelné a neviditelné) mohla začít Věstonickou Venuší a vedle mohl být Jan Křížek a hned vedle Tereza Zemánková a Růže je růže, celé se to mohlo řetězit klidně ke Kovandovi a Kateřině Šedé. Místo toho to není ani jarmark senzací, jen velmi prázdný skelet s neschopností poznat vnitřní a vnější meze a míru snahy o to co je nepostižitelné jak ve výrazu tak obsahu vizuálních schémat a principů sémantiky.