Vraťme se na chvíli v čase. Lze tak zavzpomínat na příběh, který se sice odehrál před drahnou dobou, ale neztratil nic ze své působivosti. Na podzim roku 2013 procházel náš mocnář Miloš I. těžkými zkouškami svého prvního prezidentského období. Bylo to skoro na konci války mezi pravici a levicí v naší zemi. Po mnoha bojích, vítězstvích i nezdarech se tehdy uchýlil Miloš Zeman do ticha a přítmí Svatovítské katedrály. Za přítomnosti arcibiskupa pražského Duky se ponořil do svého rozjímání.
Už dlouho se mezi lidmi probírá poměrně obtížně popsatelný jev vyskytující se na pražských historických místech. Něco podobného se opravdu zjevuje a poměrně často zvláště na Pražském hradě. Spousta vědeckých kapacit si nad tím láme hlavu. Jde o fenomén, který kvůli lepší identifikaci nese naprosto nevýstižné označení Jiří Ovčáček.
Je jasným historickým faktem, že všichni skuteční vládci jsou nejen nezvykle silnými osobnostmi, ale umí i podivuhodné kousky. Už třeba král Artuš musel pro své zvolení vytáhnout meč vražený do anglické skály, což pro něj byla hračka. Nakonec náš Přemysl II. Otakar to s mečem také uměl a v čele své gardy naložil u Kressenbrunnu i divokým Kumánům. Karel IV. se pak těžce pochroumal právě na rytířském turnajovém klání a dokonce i jedna z českých královen, Eliška Pomořanská, trhala železné řetězy na počkání.
Ke každému hradu patří strašidla, to je snad jasné. Ještě před několika lety se ale na tom pražském ve dne ani v noci nic zajímavého nedělo. A byla to velká škoda. Všude po světě totiž nějaké to strašidlo mají. U rakouského hradu Moosham třeba řádí vlkodlaci, na německých hradech zase duch v plášti Butzemann alespoň vytahuje z postele líné děti.
Všichni monarchisté by měli zajásat. Jejich sen se totiž naplnil. Zbytečně hledali za hranicemi, zbytečně pátrali v archivech šlechtických rodů. Náš budoucí král žije již mezi námi a je ho třeba jen korunovat. Slyšíme, jak rozvážně mluví hlubokým hlasem, váží každou slabiku svého moudrého proslovu k lidu, vidíme, jak rozvážně se pohybuje. Ano, je jím Miloš Zeman.