Novináři často dělají z úspěšného politika Tomia Okamury fackovacího panáka. Staví mu před jméno konstantu Pí, i když není (ani v nejmenším) žádný Ludolf. Neprávem ho osočují z mnoha věcí, prý obchoduje nejen s japonskými potravinami, ale také se strachem. A to se strachem ze všeho možného: z migrantů, z islámu, z Evropské Unie, kde se nedá žít, z námezdních dělníků a vůbec z čehokoliv, na co si vzpomenete. Jenomže je evidentní, že zde máme svobodu podnikání a každý přece může podnikat v jakémkoliv oboru, který mu vynáší. A Tomiovi to vynáší, tak o co jde. Korunu tomu pak nasazují ti nepřejícní pisálkové, kteří ho označují rovnou za extrémistu. A tady je třeba zásadně říci, že dochází k absolutnímu neporozumění.

Takový extrémista přece opovrhuje jistými přesně vybranými menšinami a chce jim dokonce i nějak ubližovat. Ale pokud se podíváme na minulý život Tomia Okamura, tak naopak ostatní vždy ubližovali právě jemu. A svět mu zpočátku vůbec nepřál. Celkově jen deset let strávil v Tokiu, kde se narodil moravské matce a otci, který byl napůl Japonec a napůl Korejec. V Japonsku ale panuje silný rasismus, Korejce tam ne moc snáší, a tak náš čtvrtinový Korejec-Okamura měl stop v budoucím postupu vzhůru, i když se tam snažil později nějak prorazit, byť s dokonalým českým křišťálem. Navíc měl sice krásně šikmé oči, ale české bříško, které u Japonců a hlavně Japonek vzbuzovalo posměch.

Před tím se ale ve svých šesti s matkou vrátil do Čech a část dětství prožil v dětském domově. Tam ho šikanovali zase kvůli jeho asijskému vzhledu tak, že z toho do svých dvaadvaceti koktal. V Čechách se ale nakonec uchytil v cestovním ruchu navázaném na velkou japonskou cestovku a vydělal slušné peníze. Zkoušel i účast v pohostinství, ovšem vykutálení Pražáci ho okradli, takže musel vycouvat. Pak se nedivme, že má větší důvěru k lidem ze severu, ať už českého nebo moravského a Pražáky moc nemusí.

Přesto ten, koho šikanovali a kým pohrdali, kdo se nemohl prosadit, konečně v Čechách našel svou zemi zaslíbenou. A chtěl být více na očích, i kdyby na tom měl pracovat do úmoru. Oproti líným a pohodářským Čechům vycítil jednu přednost, byl japonsky pracovitý a obrovsky usilovný. Když chcete být viděn a jste jen šéf pobočky byť silné cestovní kanceláře, co uděláte? Vezmete funkci, o kterou nikdo příliš nestojí, ale která je na prvním stupni žebříku vedoucím někam vzhůru. Na to ale Tomio potřeboval pomocníka. A našel ho.

PR account manager na volné noze, Jarda Novák přezdívaný Večerníček, byl tím pravým člověkem. Večerníčkem ho kdysi v mládí nazývali ve svitavské hospodě U Rumpála, když pobudům různého druhu vyprávěl k večeru své historie. Silná dvojka byla na světě. A Tomio se stal sice neplaceným mluvčím Asociace cestovních kanceláří, ale začal se přece jen trochu vyhřívat na slunci obecnější známosti. Začal také jednat s politiky, aby prosadil některé normy důležité pro cestovní kanceláře. Třeba nutné zaměstnávání cizích imigrantů v jeho kanceláři, protože vykonávají svou práci mnohem lépe než místní Češi. Také se svou přítelkyní jezdil po zahraničí a plnil pilně svůj facebook, na kterém se dalo též hřát ve zviditelněném světě. V té době také natočil video, jak v islámské zemi jde s přítelkyni do mešity, pěkně se zouvá a nemá s tím nejmenší problém. O všech těch myšlenkách, které jsou s ním dnes neprávem spojovaný, neměl tehdy ani potuchy.

Vlastně o nich nemá potuchy ani dodnes. Jen opakuje naučené fráze dobrého obchodníka. Kdo je tím ale vinen? No přece ten neviditelný Jarda Večerníček v pozadí, milý svitavský kluk s anarchistickými sklony, milovník Jaroslava Haška, autor několika knih, které si musel sám vydat. Za to ale napsal všechny knihy Tomia Okamury a dodal mu i svoji lásku k přímé demokracii. Tady to máme. Prostě náš Tomio za nic nemůže. On chtěl být jen ještě více viděn. O nic jiného mu nikdy v životě nešlo. Všichni mu ubližovali a jako správný deprivant pracoval celoživotně na léčení své deprivace. A to musíme ocenit.

Jako nepříčetně usilovný a s Jardou v zádech, který byl v pití neskutečný kalibr, pochopil jednu zvláštnost české politiky. Stačí se správnými lidmi trochu pochlastat a brány české politiky se otevřou. A když se pochlastá hodně, tak už jsou téměř vyvrácené z veřejí. A všichni se mile usmívají. Tedy na vině není on, ale alkoholový způsob místní politiky. Takže oba, tedy Tomio a hlavně Večerníček, dostali jednoduchý nápad. Proč by se Tomio nemohl stát senátorem, nakonec přísluší přece do Zlína. Kampaň si pak naprosto tvrdě oba odpracovali, Tomio s úsilím profesionálního politického hráče objížděl ves od vsi, sliboval vše možné, pojmenoval svou slivovici. A úspěch se dostavil. Neuvěřitelné se stálo realitou. Z Tomia byl náhle senátor. A hřál se už skutečně ve světle reflektorů.

Co ovšem dál? Stačí tohle? Nikoliv. Co je dobrým byznysem v téhle republice? Založit politickou stranu. Tedy ji Tomio, samozřejmě s Večerníčkem, založil. A čeho se chytit, když ne nacionalismu, nenávisti k pobíračům dávek a prostě všeho, na co nadávají lidé v hospodách po pátém pivu. A když jedna strana nevyjde, založí se druhá. A je možné i postavit se jako prezidentský kandidát. Taková drzost se hezky ocení, ale hlavně, na takovou figuru jsou už skutečně nasvíceny všechny reflektory.

Jak dál? No tedy spíš kam? Všichni chtějí dovnitř, tedy Tomio musí jít ven. Z Unie. Tím pádem dostane hlasy těch, kteří jsou na současné poměry naštvaní, rozezlení nebo vůbec vykolejení z neúspěchu vlastního života. A proč je mít? Protože hlasy jsou prachy. A navíc, víte co je to stát na tribuně a křičet? Být viděn i slyšen? Stát konečně permanentně v tom světle, které nasvěcuje jen ty první, nejlepší? Co může být skvělejšího.

A tady je třeba opět připomenout, že za ty všechny zvláštní myšlenky, které jsou mu vyčítány, Tomio nemůže. Jen je opakoval. I tu pohádku o Švýcarsku bez Švýcarska, o dokonalosti referenda a super fungující domobraně. A to vše že je lehce aplikovatelné na už dlouho po tom dychtící český národ. V rychlokvašném provedení bez švýcarské třistaleté tradiční cesty k tomu vedoucí.

Tomio je prostě neprávem napadán. Musíme pochopit, že jde o cestu trápeného deprivanta, který svoji osobní a sociální deprivaci léčí kariérním úspěchem. A je mu jedno v jakém oboru se vzhůru vydá. Začal nedávno i cvičit v posilovně, i když mu přitom museli fotoshopem trošku poupravit svaly. Ale kdyby mu to psychicky pomohlo, tak proč ne. Jsme přející národ. Prostě se smiřme s tím, že Tomio, který se styděl a dlouhá léta koktal, byl jen trémista. Teď už nekoktá a vidíte, jak mu to rychle mele. Dokonce tak, že mu málokdo rozumí. Je to tedy prosté. Tomio byl trémista, ale tímto vším svou trému překonal. Takže už jím není, je pouze bývalý trémista, tedy ex-trémista. Konečně to všichni už pochopte.