Jsme zpátky v Antice. Českým politickým mořem proplouvají bloudící galéry poháněné rukama přikovaných otroků. Křižují mořem až po Héraklovy sloupy (ležící kousek od Chebu, ale také blízko Karviné) a sbírají z vln nejrůznější zoufalce, vytahují je na palubu. Tito lidé si myslí, že jsou zachráněni, ale jde pouze o jejich několikaletou trýznivou cestu k volebním urnám.

V rukou otrokáře
Jeden z nejbohatších latifundistů, zvaný Andrejopulos, je dobře živ i jako otrokář. Nakonec potřebuje pro své galéry, které neustále vyplouvají do válečných kampaní, silné a poslušné veslaře. Andrejopulos často řeční na přídi generálské galéry o skvělých zítřcích a omývá si dlaně ve zpěněných hřbetech vln. Ostrými pohledy pohání bubeníka, který uprostřed paluby udává tlukotem své palice do bubnu rytmus veslování. Mezi stovkami těl nahých a přikovaných otroků lze občas zahlédnout tvář tu poslance, tu zastupitele, někdy i bolestí zkřivený obličej primátora. Jejich zakuté okovy tvoří mimo jiné pevné platy za dobré posty, slibná kariéra, kvůli které se nechali prodat na tu či onu galéru. Ovšem teď musí držet hubu a veslovat.

Je třeba moc nepřemýšlet
Za roky veslování se jim v myslích vynořuje jedna sužující otázka. Kam vlastně plujeme? A koho vlastně vezeme? Náklad se nakonec dá shodit ve vhodnou chvíli do moře, to není až takový problém. Nakonec nedávno byli přece svázáni všichni otrokářovi marketéři a hozeni do vln. Nebylo to nic proti ničemu. Nakonec o marketérech je známo, že dokáží plavat, i když jsou dokonale spoutaní. Je možné i zbičovat hejtmanskou primadonu a vysadit ji na opuštěný ostrov. V pořádku. Ale kam jenom veslujeme?

Směr není podstatný
Neuvědomují si, že si kladou kacířské otázky. Vše totiž stejně vychází z neodvratného osudu, který už byl dopředu určen Bohy. Těch Z Olympu, z Radhoště, i z Bratislavy. Otročtí veslaři tak jen zírají, že chvíli plují napravo, pak více středem, pak náhle zase nalevo, hodně nalevo a dokonce současně i hodně napravo. Jak jen to ten kormidelník může zvládnout? Marně to řeší ve svých myslích. Ale chápou, že za denní porci ryby (či zlaté rybky) je třeba hlavně se usilovně opírat do rukojetí vesel.

Nevděk vládne světem
Andrejopulos se tomu jejich pinožení musí jen usmívat. On je tu totiž od toho, aby pomáhal lidem tak nějak obecně. Proto na jeho latifundiích dostávají mizerné platy, aby si uvědomili, že je třeba se modlit k Bohům a hlavně připravovat oběti. A komu jinému než otrokáři, který jim dává vše potřebné k životu. Od zemských hnojiv, přes obilí, které se nemusí draze dovážet z Thrákie, až po zrním nazobané slepice. Navíc vždy přece rozdával dobré posty, byť na nepohodlných veslařských lavicích. A jak se mu za to odvděčili? Na jeho galéře ho nebyli schopni dovést na vrchol Akropolis, kde by se v chrámu mohl stát veleknězem. Ničemníci, kteří co mohli, to pokazili.

Latifundisté mají jiné zákony
Vše tedy potřebuje změnu. Otrokář přece nebude zbytečně makat na galéře. Na to má jiné lidi. Už vůbec ne dohlížet na bubnování. Možná ještě tak klikat svou hůlkou z ebenového dřeva do stěžně a tak motivovat bubeníka, který ho napjatě pozoruje, k většímu či povolnějšímu rytmu. Jako pro nesmírně bohatého latifundistu neplatí pro Andrejopulose žádné světské zákony. Řídí se jen úradkem Bohů, pro které nechává pravidelně podřezávat svá kuřata, občas porazit i nějaké to kostelecké dobytče. Konečně život na moři není nic pro něj. Když jí vybraná jídla, tak se mu dělá na vlnách špatně. Zvedá se mi z toho všeho žaludek, usoudil otrokář Andrejopulos a vystoupil na břeh. Budu jakoby na lodi, ale vlastně tam nebudu. Pořád se mám dívat na zpocené záda a vytřeštěné ksichty? Je mi z toho fakt zle. Stejky z tuňáka se nedají dlouhodobě trávit ve vlnách. Je třeba si odpočinou na jihomořských latifundiích.

Nikdo nebude bez dozoru
Nad všemi veslaři pak zůstane dohlížet jeho pravá i levá ruka. Tedy naprosto oddaní místodržící Kalchás Havlíček, věštec, který dokáže pracovat dvaatřicet hodin denně, a též Amaltheia Schillerová, která by i vlastním mlékem nakrmila své soukromé božstvo, Andrejopulose. Ve skutečnosti jsou to dva pohůnci s důtkami, kteří vykřikují patřičná hesla, která je po večerech u těžkého vína naučil. Zvlášť pomalého veslaře pak občas přetáhnou po zádech. Vynořuje se tu i hrozná Medúsa, straší svým hady ověnčeným obličejem a přitom si navíc vesele Juchá. Není tedy radno vyklánět se přes okraj galéry.

Kořist na obzoru
Evidentně je třeba doplnit řady veslařů i na dalších galérách celého loďstva. A tak je nutné přebírat po cestě osádky menších veslic. Takže Kalchás a Amaltheia se už připravují napadnou jiné otrokářské galéry. Na té jedné, velitelské, stojí na přídi a křičí své rozkazy Tomiopapulos. Na stožáru mu vlaje pirátská vlajka s lebkou a zkříženými hnáty, vše vyvedené v barvách trikolóry. Nevadí, že se Papulos často zastavuje i na ostrovech určených malomocným. I ti jsou přece součástí antické vlasti a mohou být veslaři. Je třeba zmocnit se těchto posádek, ponořit je do vln a vymýt jim znovu hlavy, už jednou vymyté.

Ale co s vlastními Andrejopulosovými veslaři?
Zabírají plnou silou, hrbí se u ohmataných držadel a potichu si večer šeptají: Kdy už se objeví nějaký Spartakus, aby nás vysvobodil z tohohle otroctví. Deset let jsme tu přikováni. Není třeba změnit název na ANV - Akci nespokojených veslařů? Ale vždyť je to docela dobré, namítají jiní. Měli bychom se plahočit někde jinde na ještě tvrdších lavicích? Nakonec přece vezeme cenný náklad. Jaký? To dodnes neví. Je nad tím ale nutné přemýšlet? V budoucnu zahnou třeba i hodně doprava a naloží měchy plné špíny, zvratků a kamení. Kam potom poplavou? Prostě nějakým dalším směrem, až do dalšího rozhodnutí Bohů o jejich neodvratném osudu.