Představte si, že byste veškerý čas života trávili jen ve svém pokoji. Nikdy byste nechodili ven - ani do školy, ani do práce, ani o víkendech za zábavou. Váš život by se v podstatě soustřeďoval jen na osamělé činnosti uvnitř, jako je čtení, sledování televize či surfování po internetu. Jak dlouho byste podobný způsob života zvládli, než by vás dohnal k šílenství? Syndrom hikikomory se začíná objevovat nejen v Japonsku, ale i u nás.

Naše děti mluví za nás. O naší době, o životě, jaký jsme jim i sobě vytvořili. Jak žijeme. A někdy se jim svět přestane líbit. Proč se to děje, nikdo zatím tolik nezkoumá. Málokdo opravdu ví,co se s mladými lidmi někdy děje. Teenageři a mladí dospělí jsou jakoby “vyhořelí” a apatičtí a nikdo neví proč. Nejde o depresi, i když se to tak může zdát, ale je to asi především celkové znechucení světem, jeho problémy, nároky, požadavky a chováním lidí. Začíná pomalu – nechutí se vypravovat ven, do školy, mezi lidi. A přitom nejde o sociální fobii (úzkost a strach z lidí), ale o znechucení.

Luciánové a Xénie se začínají vyhýbat společnosti a nakonec nechtějí a nepotřebují opouštět své domovy a pokoje. S okolím komunikují málo, většinou online nebo vůbec. Rodina si pomalu a postupně zvyká a příjímá to, že ten jejich Lucián/Xénie jsou jiní a nemůžou chodit do školy mezi lidi a ani nikam jinam. Není těžké najít psychiatra, který Luciánovi nebo Xénii dá nálepku/diagnózu deprese nebo sociální fobie a rodiče to mají “potvzeno”. Aha, tak je to nemoc - porucha, deprese nebo sociální fobie – na názvu a pojetí už nesejde. Dospívající je “pochopený”, že je nemocný a nemůže vycházet ven a školu vystuduje individuálně bez fyzické návštěvy. Psycholog/psychiatr to pojistí svým doporučením.

Proč Luciánové a Xénie nechtějí vycházet do světa? Proč se zavírají doma? Na to už se nikdo neptá, proč jich tolik přibývá. Měla jsem několik takových “Luciánů a Xénií” ve své praxi.

Přišli na popud rodičů, protože jim samotným situace tolik nevadí. Jsou doma a lidi a svět jim nechybí. Ptala jsem se jich, proč to tak mají? Ale oni to nevěděli, neuměli přesně pojmenovat, proč se chtějí uzavřít doma. Nebylo jim mezi lidmi dobře. Tak to cítili. Nebylo jim dobře ve škole ani s vrstevníky. Nebylo jim jim dobře v práci. Netoužili jezdit na dovolené, na výlety, netoužili žít sociálně a konzumně. Hodili naši společnost přes palubu. Nic od ní nechtěli. Je to jejich nechtěný vzkaz světu: takhle my žít nechceme? Těžko říct.

A tak studují a žijí online ,jak to jde.. A ono to kupodivu vždy nějak jde. Po škole začnou pracovat online a z domova a nemají už vůbec důvod vycházet. Procházka, výlet ani dovolená je vůbec nelákají. Vše, co potřebují, si zajistí online. Seznámení hledají samožřejmě jen online. A píší si s jinými Luciány a Xéniemi. Vlastně jsou celkem spokojeni. Uzavřeni před světem.

Rodiče doufají, že se jejich Luciánové/Xénie za čas dají “dohromady” a opustí rodičovský byt/dům a svůj uzavřený svět. Ale oni ho opustit nechtějí. Je jim tam dobře, nemusí se s nikým konfrotovat a stresovat a žijí si svým životem. Odtržení. Bez radosti. I bez stresu. Pro mnoho lidí je to opravdu málo pochopitelné - být stále doma a nechodit ven? Nezažívat úžasné “dovči” a masové cestování? Nemít kamarády? Jak to můžou vydržet ?Jen sami se sebou? Já je asi trochu chápu. Ale jen trochu.

Protože často je náš život ve světě osamělý a povrchní i s cestováním, přáteli a “úžasnou” prací. A ten svět má na nás podivné a čím dál podivnější nároky - třeba být “in”, krásný, úspěšný, “vystajlovaný”, bez nedokonalostí a pokud by nějaká nedokonalost byla – šup na estetickou kliniku – a předělat. Oči, nosy, pusy. Zuby nedokonalé nově naimplantovat. A tak dále… Skoro povinně být sebevědomý, úspěšný a nosit dobré značky. Jen tak vás budou dobře hodnotit. Studovat gymnázia a prestižní školy. A nebo alespoň neprestižní školy. Čím více škol, tím lépe. Žít svůj dokonalý život vystajlovaných. A ten, kdo to nechce, ten, kdo to odmítá, je divný. A okolí mu to dá patřičně najevo. Můžeme se pak divit tomu Luciánovi/Xénii, že se raději zavře ve svém pokoji a žije si svůj život bez okolního světa a jeho podivných nároků? A to je už jen malý krok k úplnému životu online a neprodyšnému zavření dveří pokoje nebo domu/bytu.

Nechějí s námi a naší povrchností nic mít? Možná. Oni to sami nevědí. Mohli by opustit nevyhovující životy i jinak. Odejít na samotu a mít farmu nebo odejít úplně jinam, kde je život jiný. Jsou to teenageři a tohle nedomýšlejí a ti, co to opravdu udělají, rodiče nevodí za psychoterapeuty.
Ráda bych tyto Luciány a Xénie podpořila, že se nemusí přizpůsobovat povrchnímu světu a můžou vyjít například do obchodu v teplácích, nemusí se přizpůsobovat a být “in”a dokonalí, ráda bych jim ukázala, že můžou zažít v životě radost třeba se zvířaty nebo v přírodě. Nemusí být advokáty, doktory, politiky, sportovci ani “celebritami”.

Někdy se to podaří. Chodíme ven společně - do přírody a učíme se vnímat opravdu hezké věci. Které mají smysl. Moc mě mrzí, že to neudělají jejich rodiče. Ti, co po nich často požadují právě pofidérní dokonalost. Je to na nás, jak děti převedeme v teenagery a jakou si pak oni zvolí cestu. Nemusí podléhat tomu, s čím nesouhlasí. Nemusí mít skvělé výsledky, skvělé koníčky, skvělou “image” ani cokoli jiného. Luciánů a Xénií, kteří se světem nechtějí nic mít ale přibývá a stávají se z nich dospělí. Nejsou už zvyklí na život. Na to vyjít ven a žít. Zůstávají pak doma napořád. A protože jsou na to nejrůznější diagnózy, dostávají někdy i invalidní důchody. Proč by chodili do světa, který se jim nelíbí a už ho ani nepotřebují?.

V Japonsku a Jižní Korei je jich už opravdu hodně. Je to diagnóza? Podle mě není. Ale reakce na společnost v úpadku, reakce na konzumní společnost. To je můj osobní názor. Jinde než ve “vyspělých” zemích se Luciánové a Xénie neobjevují. U nás je jich zatím poměrně málo, ale přibývají. Moc ráda bych vzala Luciány a Xénie za ruku a ukázala jim, že to jde. Nepřijímat trendy a podivnosti, které jim svět často vnucuje a žít jinak. Je nás takových “jiných” přece mnohem víc! Moc jim to přeju, aby mohli utéct jinam než do svých pokojů a nikdy nevycházet.

Zdroj Týden.cz:
Ministerstvo zdravotnictví, práce a sociálních věcí definuje termín hikikomori jako fenomén týkající se lidí, kteří zůstanou doma déle než šest měsíců. Stejným termínem (hikikomori) se označují i lidé, kteří tímto problémem trpí. Tito jedinci nechodí do školy ani do práce, nejsou v kontaktu s jinými lidmi a jen velmi zřídka - pokud vůbec někdy - vycházejí mimo zdi svých domů. Japonský psycholog Tamaki Saitó to popsal jako stav "člověka mučeného ve vlastní hlavě". Podle jeho slov hikikomori chtějí vyjít do okolního světa, chtějí si najít přátele nebo milence či milenku, ale nemohou. Okolím jsou často vnímáni jako apatičtí, znudění či nihilističtí, neschopní či neochotní vyjádřit své pocity či zájmy. Odmítají okolní svět.