PŘÍBĚH PRVNÍ - Dnešní sezení bylo opět velmi podobné tomu nedávnému jen v jiném obsazení osob. Žárlivost přes kopírák nebo přes ctrl C a ctrl V.

Paní XY přichází na sezení velice ztrápená a během vyprávění smáčí několik kapesníčků. Vypadá na indikaci pro antidepresiva. Nespí. Špatně se soutředí v práci, ani doma ji nic nebaví a v hlavě - pořád stejná myšlenka. PROČ??

Nejistota se spojuje s úzkostí jako dvě kamarádky. Velmi věrné kamarádky, přestože nejde o nevěru, nebo vlastně jde?
Znám to. Příběhy jsou si podobné a přibývají. Co se to s námi děje, když dokážeme v jedné posteli se svým přítelem messsengerovat s tím virtuálním?

Ale začněme od začátku.

Paní XY usedá na terapeutické křeslo a začíná její příběh. Žije v harmonickém vztahu už deset let a vše je v pořádku. Zdá se být. Mají syna, domek za Prahou, dobrou práci, žádné dluhy, koníčky i společné přátele - takový český sen. Paní si vezme kapesníček. Pořád to nemůže pochopit. V posteli jim to taky klape - nikdy by nevěřila,že..., že -.Nemusím se ani ptát, že co? Tuším.
Přítel si už skoro rok píše a možná nejen píše s ženami přes messenger. (Klasika)
"Ale jak!" Poplakává paní XY.
"On jim píše "lásko moje, sluníčko, kytičko, myško bílá (jako mně na začátku), kočeno, dračice, líbám tvoje krásný tělo úplně všude, včera se mi o tobě zdálo" a tak podobně. A píše jim to i v tu dobu, kdy leží vedle mě, když jsme doma nebo o víkendu třeba na výletě. KDYKOLI. "Proč to dělá?? "

"Asi to nemá žádný racionální důvod" uklidňuji ji, "potřebuje si dokázat, že ho ještě ženy chtějí, že je fakt dobrý, baví ho to. Je to lov."
Paní XY to příliš neuklidní a po vysmrkání se a otření všech slz se jakoby omluvně přiznává.
"To není všechno, on po nich žádá i intimní fotky a sám jim posílá svoje."
"Taky svlečený?"
"Úplně."
Ach jo,teď musím paní XY uklidnit, přece nebude kvůli svému úchylovi brát léky.

Uklidňuju ji, že tohle muži na fejsbůku dělají, že jsou někým úplně jiným, že se utrhnou ze řetězu a vyvádí,(někdo svádí ženy, jiný je agresivní), ale nakonec je to jen psaní, ťukání do mobilu, ale s těmi ženami se neschází. Zůstává toho ťukání do mobilu/ počítače. Ale vím, že i tak to bolí a prý stejně jako nevěra. Ti co píšou a flirtují, to za nevěru nepovažují, vždyť jsou to jen slova. Ale ta slova vytváří také realitu. Virtuální. A když po sexu s přítelkyní naťukpáte messenger o kráse těla nebo duše jiné ženy jiné ženě, tak to prostě divné je a stejně jako nevěra to bolí. A nevěra to tak nějak je.

Psychologové se sice stále přou, jestli jde nebo nejde o nevěru, když je to realita tvořená jen slovy a obrázky - fotkami. Ale je to úplně fuk, na co přijdou. Bolí to. Ženy i muže. Nechápou, proč to partner a dělá a často to nechápe ani on sám. Když jsem se mohla s virtuálními nevěrníky bavit, často nevěděli. Proč to dělají? Chtěli mít pocit, že někoho mají, je to vzrušující, že je pěkná žena chce. A sami to úplně nechápali, proč to dělají. Žádný význam tomu nepřikládali.

Proto paní XY uklidňuji,že to je to dobrý a nevěra to vlastně není. A už vůbec ne fyzická. Slova snesou všechno, ale realita je jiná...nevirtuální. Partner jí slíbil, že to dělat přestane. A to je hlavní, ne? Paní XY odchází uklidněná a o to jde. Bude lépe spát a antidepresiva pojídat třeba nebude nutné.

A jednou večer si paní XY sedne k fejsbůku, udělá si krásné selfíčko a naplní fejsbůk krásnými fotkami, kde jí to sluší a píše si s milým FB přítelem. Dlouho. Dlouho do noci. A druhý den. A další... už si píší denně i v posteli vedle spícího přítele. Teď může i tomu svému odpustit? Nevěrníkovi virtuálnímu? Může?

PŘÍBĚH DRUHÝ
Na sezení přichází slečna asi tak kolem dvaceti let. Černé oblečení, černé linky kolem očí, černé vlasy. Tragická. Je emo? To se ještě nosí? Divím se. Slečna emo si lehne na lehátko a brečí - brečí dlouho. Potřebuje se vybrečet. Pak se pokoj vyplní jejím příběhem.

Studovala v Barceloně medicínu a našla si přítele - milého a sympatického mladíka z Istanbulu. Bohužel s ním přijela i domů do malého města, chodili spolu za ruku, chodili mezi přátele, netajili se s tím, že Osman je z Turecka a z poměrně bohaté rodiny. A od té doby ji začaly chodit maily s obsahem jednotvárně podobným "ty hnusná arabská.. chcípni" a "měli by vás deportovat a zplynovat oba" a jiné výplody anonymních agresorů. Najednou byli všude, kam se otočila. Maily mazala denně, vždy anonymní a nechutné, kde se odvážili psát i ti, co to umí jen pod anonymní identitou. Nacházeli si její stránky na internetu a šikana se rozjížděla rychle. Anonymní agresoři. Smutná kategorie ztracených.
V malém městě se konečně něco dělo. Ona byla tmavovlasá studentka (neboli děvka) a on tmavý, vysoký a navíc Turek - kdo by si nad nimi neodplivl? Nakonec polykala antidepresiva jako lentilky, školu přerušila a nechěla se stýkat s lidmi. Zavřela se doma. Konec!

Agresivitu viděla proudit jako černou smradlavou řeku. Ve virtuálním světě, tam se s ní počítá, kam mají agresoři chodit a vybíjet se? Ale ona se bála lidí všude. Zavřela se doma, aby k ní agrese nemohla. Ze dne na den přestala vycházet do té černé řeky agresivity.
Až dnes vystoupila ze svého pokoje a věřila, že najde pomoc. Že to s pomocí zvládne.

Po půl roce už nechodila v emo černých hadřících. Oblékla se půvabně a barevně. Vyšla ven. Usmívala se a zbytky agrese nechávala být jako zbytky na talíři pro ty, co na nic jiného nemají. Proč by ji měli zajímat? Byla nad nimi vysoko - svobodná.

A pak si konečně zaletěla do Istanbulu pro svého Osmana. Dokončoval zrovna medicínu, mohla být na něj pyšná. Už vlastně ani nechápala, proč ji xenofobie a agresivita tolik zničily.

Ale ta řeka je tu pořád... čeká na jiné, aby je schlamstla?

Poznámka: dokud se agresivitou necháme ubíjet, bude se tok její řeky zvětšovat.
Agresoři se pokušejí vybít svou nespokojenost v životě. Záleží jen na nás, jestli se necháme vyvést z míry.