Násilí na ženách stoupá. Příběh z praxe.

Přišla na sezení. Nechtěla nic, jen vyprávět. O vztahu jakých jsou tisíce v drobných obměnách.

Na začátku to byl hezký, docela normální vztah. Ona utíkala před otcem, on se nemohl s nikým seznámit.
Tak se našli na seznamce. Hádky a usmiřování jako všude. Jen čas od času se on rozvzteklil tak nepříčetně, že přemýšlela o rozchodu.
"Ale to přejde, až se víc sžijeme", uklidňovala se. Už na začátku vztahu zkoušel, kam až může zajít.

Ale ona to znala už od svého otce, takže našlapovala po známé cestičce.., aniž by si to uvědomovala.., měla v podvědomí pocit známého. A co je známé, nám podvědomí schvaluje jako "bezpečné"...

Narodilo se jim dítě a byl to hezký čas, ještě dnes si pamatuje, jak ji přítel vnímal a zajímal se o ni. Byl milý a pozorný. Dokud nepřišel další ZÁCHVAT! V takovém stavu klidně položil třeba miminko, které choval na podlahu ( ano fakt na podlahu) a utíkal pryč vzteky bez sebe. Tehdy ji to ubližovalo ( později byla ráda, že je pryč, když měl své záchvaty zuřivosti).

Za tři roky na ni prvně vztáhl ruku. Ne že by ji uhodil,ale v záchvatu vzteku ji rukou mačkal nos a obličej a řval "zavři hubu"...pořád dokola...Kvůli slovu, nesmyslu, malichernosti, cokoli ho mohlo popudit, když neměl svůj den. Nos ji opuchl a bolel a duše ještě mnohem víc. Ale ona chtěla odpustit a zapomenout. Zapomněla tedy. Zapomínání jí šlo. Byla to její obrana.
Měsíce a roky ubíhaly a ono se to stále opakovalo jako pravidelný jízdní řád... Někdy to bylo dramatičtější, jindy mírnější, podle agresivního záchvatu přítele... Nikdy ji nezmlátil nijak do krve, bylo to stále takové jakoby na hranici (modřiny, bolavé ruce nebo kolena) bolelo ji tělo, ale duše mnohem víc. Ona to vstřebávala, jizvy se na duši hojily, aniž by chápala jak a proč...Odejít? I kdyby stokrát chtěla, neměla kam odejít, rodina by ji nepřijala a kam utíkat s malým dítětem? Do "azyláku"? To nedokázala...

A ještě pořád doufala, že se "to uklidní", že někde asi dělá chybu ona a že když si dá pozor, nic se příště nestane. Znala to přece od dětství od otce. Znala to. Uměla s tím žít a to byl ten problém. On nereagoval na nic. Na návštěvy u psychoterapeutů, ani na návštěvy někdy přivolané policie. "Týpek", který si nikdy nepřizná chybu, rozmazlený od maminky.

Po narození dítěte pracovala z domova, aby se mu mohla věnovat a ušetřila za pronájem, logopedie sice vydělávala,ale zase ne tolik. Nevydělala si nikdy tolik, aby mohla od přítele odejít a pronajmout si s dcerou alespoň dvoupokojový byt v Praze za 15-20 tisíc. Takovou sumy by sama nezvládla. A odejít na vesnici by znamenalo přijít i o klienty a tím o výdělek. Byla v pasti. A žádné rady psychologů, aby od něj odešla (kam? a za co?) jí nepomohly.

Násilí (psychické nebo fyzické) přicházelo ve vlnách a pak byly zase i hezké doby, kdy měla pocit, že je vše v pořádku, že se přítel uklidnil a má je rád. Perfektně zapomínala, aby přežila. On je svým způsobem rád měl. Dokud se zase neobjevilo "něco". Něco, co ho rozčílilo a rozběsnilo...Stačilo, když měl špatnou náladu a spouštěčem mohlo být cokoli a běsy, které nosil v sobě, se projevily v plné síle.

Urážky se střídaly z fyzickými útoky, které nebyly sice krvavé - bouchnutí, tahání za krk, řvaní do ucha, zastrašování, kopnutí, apod., ale bolely i tak dost a dost. Jako když malé dítě zuří na pískovišti a kope kolem sebe hlava nehlava a touží ublížit. Její přítel byl takové malé nedospělé dítě, které chce, aby ho patriarchálně „ctila jako muže“. Jako vyšší bytost. Což nedělala.

Chtěl být obdivovaný a opečovávaný jako ten, co skolil mamuta. Neskolil sice nic, ale to mu nevadilo se tak cítit. Obzvlášť, když podnikal a zrovna se mu nedařilo - to bylo to nejrizikovější (a nejčastější) období.

Roky ubíhaly příliš rychle a ona už si netroufla opustit své zázemí a odejít do neznáma. Jen tak. Bez větších financí.
Kam by šla, když to nezkusila už dávno? Nebyl nikdo, kdo by ji mohl pomoct a jak si měla sehnat peníze na bydlení a žití v Praze? Společný dům by přítel nikdy neopustil a ona by musela odejít sama s dcerou - bez zázemí a pomoci je to těžké si představit, natož zrealizovat. Ženy v takové situaci nemají moc možností, pokud jsou úplně samy. Můžou se rozvést,ale přítel/manžel je často vydírá, zastrašuje a klasicky vyhrožuje odebráním dětí.

Co tady mají ženy dělat?

Cokoli, aby měly svůj vlastní osobní život. Čím víc života, tím lépe.

Našla si alespoň přítele pro malé chvilky radosti.

Proč to píšu? Mluví se často o tom, jaké mají týrané ženy možnosti. Jak se mají chovat. Jak mají odejít od násilníka... ale jak, tedy hlavně kam, to už jim nikdo neporadí. Radí se jim od stolu. Ale jsou to hezká teoretická slova. Praxe je úplně jiná a věřte, že pokud nepomůže rodina nebo přátelé, nepomůže nikdo. Znám ženy, které v takovém vztahu zůstávají a chápu je - snaží se přežít, jak to jde.

Také dnes často čteme třeba v kontextu s uprchlíky, jak se špatně chovají mimo jiné k ženám muslimkám, což je velice úsměvné. Když tohle slyším, odvíjejí se mi před očima příběhy. České příběhy. Příběhy žen.. A čeští muži nejsou agresivní? Nejsme výjimka. Muslimové ani Evropané nebo Američané. Proto radím všem ženám, jestliže je přítel hrubý už na začátku, nevyplatí se říkat si "ono se to změní" a "srovná". Nesrovná! Radím jim utíkat a utíkat pryč.