Mezi události uplynulého týdne, které u nás doma vzbudily největší pozornost médií, určitě patřilo usnesení části senátorů o tom, že prezident Miloš Zeman není schopen vykonávat svůj úřad. Konkrétně se jednalo o usnesení senátního výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, jehož předsedou je Pavel Fischer (viz odkaz zde).

Má si tedy „hvězdný“ prezidentův tým v čele s kancléřem Vratislavem Mlynářem a mluvčím Jiřím Ovčáčkem pomalu vyklízet kanceláře na Pražském hradě a samotný Miloš Zeman se chystat k trvalému návratu do své chalupy v Novém Veselí na Vysočině? Tak horké to nejspíš nebude…

K tomu, aby byl prezident ze své funkce skutečně odvolán, by musela usnesení senátního zahraničního výboru schválit třípětinová většina všech senátorů, a posléze i třípětinová většina všech členů Poslanecké sněmovny. A člověk nemusí být zrovna politologem, aby mu bylo jasné, že v případě dolní parlamentní komory, kde nadpoloviční většinu aktuálně tvoří poslanci za ANO, ČSSD a KSČM, by návrh na zbavení Miloše Zemana jeho prezidentské funkce prošel. U poslanců těchto stran si totiž lze jen velmi obtížně představit, že by někteří z nich pro návrh zvedli ruku, pravděpodobné to ostatně není ani u poslanců Okamurova SPD.

Někdo možná namítne, že po říjnových sněmovních volbách bude nejspíš situace jiná. To s největší pravděpodobností ano, ale i přes aktuální předvolební průzkumy není vůbec jisté, že se poměr mezi současnou takzvanou „demokratickou opozicí“ a zbytkem poslanců změní natolik, aby ústavní žaloba na prezidenta ve Sněmovně uspěla. A i kdyby tomu tak bylo, je otázkou, zda argumenty, předložené skupinou senátorů v čele s Pavlem Fischerem, by pro všechny poslance z pravicových či středových stran byly dostatečně přesvědčující k tomu, aby pro odvolání hlavy státu hlasovali.

Někdejší velvyslanec ČR ve Francii a jeden ze Zemanových vyzyvatelů při prezidentské volbě v roce 2018 totiž ve výčtu argumentů, proč stávající prezident údajně není schopen vykonávat svůj úřad, například zmiňuje nedávnou vrbětickou kauzu a v narážce na ni uvádí: „Jsme svědky toho, že náš ústavní pořádek už jako by nestačil na prezidenta, který je dezorientován, špatně cituje ústavu, nepamatuje si, že není šéfem policie, nebo například vykládá realitu způsobem, který zaměňuje příčinu za následek.“ (viz odkaz zde)

Zemanův veřejný proslov, který přednesl týden poté, co přišli nejvyšší čeští vládní představitelé s informací, že do výbuchu muničního skladu ve Vrběticích v roce 2014 byli dle zjištění BIS zapojeni ruští agenti, nepochybně řadu lidí naštval. Ale je opravdu to, když prezident mluvil o tom, že ve vrbětickém případě existují dvě vyšetřovací verze, zatímco dle tvrzení většiny ostatních politiků, kteří měli možnost do tajných spisů nahlédnout, je verze jen jedna, projevem jeho dezorientace či špatné paměti? Případně to, když mylně uvedl, že policie patří mezi ozbrojené složky, které spadají pod jeho vrchní velení? Realita je podle mě spíše taková, že Miloš Zeman moc dobře věděl, proč to či ono ve svém projevu po týdenním mlčení k vrbětické kauze národu sdělil, a opravdu z jeho strany nešlo o projev dezorientace či zmatenosti.

Proto za touto akcí senátního výboru, v jehož čele je „shodou okolností“ právě Pavel Fischer, vidím především snahu o mediální zviditelnění politika, který dost možná bude v příštích prezidentských volbách opět patřit mezi uchazeče o Pražský hrad. Otázkou je, zda zrovna takový způsob zviditelňování pana Fischera je ten nejšťastnější. Obdobné je to ostatně i s jeho výzvami k politickému bojkotu zimních olympijských her v Číně.